Květen 2018

Day 23, 24 and 25 - Jaké je hlavní město Budapešti?! O_o

2. května 2018 v 17:12 | Radek J. Kašpar
Cestovatel Radomír se hlásí. Pozdě, ale přece.
Jak jsem již předesílal v předchozích příspěvcích, vydal jsem se se svými souputníky z oboru na cestu dalekou, do historie. Do krajin Rakouska-Uherska.

Day 23

Z Brnéčka jsme vyjížděli autobusem v sedm hodin ráno. Už od probuzení jsem v krku cítil jakýsi bolavý knedlík a přišel jsem si trochu nesvůj, ale čekal jsem, že se to vyčasí. Před odjezdem jsem ještě dokoupil poslední zásoby do autobusu a pak už Markét obsadila sedačky hnedle u výstupních dveří uprostřed autobusu. "Let's sit here," she said. "There's gonna be plenty of room for our feet," she said. No, když jsem si je odklidil do uličky nebo přehodil přes ten dekl před námi, tak bylo místa až až.

Jelikož ani po příjezdu do Vídně se můj stav nijak nevylepšil, počal jsem brát ibalginy a pustil se spolu s ostatními do průzkumu Buchereien Wien. Jako první mě dosti zarazilo, že je zasazená do zastávky metra. Lidi normálně dojedou, nakoupí, zastaví se do knihovny, v nejvyšším patře dají kávičku, seskočí znovu do podzemí a odjedou metrem pryč. Normálka. Uvnitř si nás nahnali do konferenčky, úžasnou německou angličtinou prezentovali pár informací o knihovně a poté nás provedli. Knihovna měla nádherně řešené prostory a průchod denního světla - prosklené stropy a stěny, výhled na vídeňskou zeleň... zrovna tohle se mi dosti líbilo. A navíc to přímé napojení na obchody a veřejnou dopravu... Podniky, co se vzájemně podporují a infrastruktura, co šlapě jako hodinky. Rakouské, ne švýcarské. (Nápad na další exkurzi, což?)




Z městské knihovny jsme se přesunuli autobuem kousek dále, nedaleko od Prátru. Tam jsme se na hodinku vyšli projít. Někteří možná zakusili dobrodružství a hrůzy některých atrakcí, my jsme ale jen pokukovali a fotili. Víte, za hodinu se tam toho moc stihnout nedá. Chtěl jsem okamžitě sdílet nějaké fotky se svým milým, ale nějakým záhadným způsobem mám na mobilu nastavený tarif, kdy mi v zahraničí nejdou mobilní data. Takže jsem jen stroze esemeskoval a připadal si jako v minulém století. Po náležitém prochození zábavního parku jsme přešli do Univerzitní knihovny. Zvenčí i zevnitř vypadala celkem futuristicky. Interiér na mě působil jako paluba vesmírné lodi. Mladé, odvázané, přívětivé, ikdyž místy strohé a striktní. Jediné, co mi výrazně vadilo, byly schody. Nejspíš umělecký záměr, ale byly křivé, šikmé, nahnuté. Nechtěl bych po nich jít na LSD. A nebo asi chtěl, bylo by to o dost děsivější než kdejaký scary house v tom Prateru.





Teď už jsem měl hlavu jako balón a bolela jako čert, hlavně proto, že se nás ujala paní, která vzhledem připomínala knihovnici jako vyšitou ve stylu Věry Chytilové a její hlas nebyl poněkud výrazný a musel jsem často až k ní, abych vůbec něco o knihovně slyšel a abych jí rozuměl. Na přednášce hlavního knihovníka jsem usínal, jelikož jeho projev byl silně monotónní a německé zis is a samsink a "stradžedy" na mě fakt působilo jako tragedy. Tím ale knihovnu nehejtuju, jen jsem nebyl v čistě zdravém a příčetném stavu a celou dobu jsem se už viděl v posteli nebo aspoň na sedadle autobusu.

Čehož jsem se dočkal zanedlouho. Ihned po prohlídce univerzitní knihovny jsme vyrazili směr Maďarsko, Budapešť. Zde jsme se ubytovali ve skromném hostelu. Dokonce tak skromném, že jsem sdílel pokoj se skoro celým mužským osazenstvem exkurze a počet sprch byl omezen. Opičárna. Ještě navečer jsme vyrazili na nákup nějakého jídla a hlavně pití na další den, jelikož nedaleko byl Špár. Zde jsem za pár minerálek a croissant uvalil první forinty. Je to trochu děsivý, když vidíte v regále tatranku za dvě stovky a za dvě minerálky dáte skoro pětikilo. Pak si ale uvědomíte, že je to ve forintech a trochu si oddechnete, vydělíte to zhruba deseti a máte cenu v Ká čé. Chtěl jsem toho večera pak už jen spát, ale ještě jsem byl vytažen pár kolegy na nějaké ty panáky. Nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale dole na baru jsem si dal ještě jedno pivo a utíkal do svého vrchního lože dvoupatrovky.


Day 24

Ráno jsem vstal s bolehlavem, který jsem přisuzoval včerejšímu alkoholu, ale bolest v krku při polykání dosud nezmizela, což mi přišlo dosti záhadné. Každopádně jsem se nemotorně vyhrabal po žebříčku z postele dolů a při samoobslužné snídani jsem do sebe nějak nasoukal dva chleby s marmeládou a nějakou tu zeleninu. Prolíval jsem se přitom hektolitry sladké šťávy. Poté jsme si vyšlápli menší procházku městem do knihovny Ervina Szabó. Zasazena do jakési barokně renesanční dosaďtesisprávnýarchitektonickýsloh budovy, tato knihovna vypadala spíše jako zámeček s nějakými těmi regály knížek a počítači. Hlídali ji uprostřed dva velcí draci a drak byl hlavním znakem této budovy. Dětské oddělení vypadalo jako hrací koutek, kam si uspěchané matky odloží svého rozmazleného caparta, když potřebují schrastit velký nákup v centru. Ostatní části vypadaly už trošku víc knihovno-idně a zjistil jsem, že Maďaři si fakt potrpí na točitá schodiště. Ale opět jsem byl trochu zklamán. Paní průvodkyně nám v podstatě udělala prohlídku zámku a když jsme se jí zeptali na cokoliv, tak suše odvětila, že je referenční knihovnice a tohle je mimo jeji kompetenci. Ať se zeptáme třeba na katalogizačním oddělení, které je bůhvíkde. Nevím, proč si myslela, že by nás zajímalo, že masivní lustr ve studovně váží asi jako průměrné auto a že u stropu v salónky jsou pozlacené vlaštovky a vrabečci a támhlety kamínka v rohu jsou původní.

Po tomto zážitku si nás odchytla jakási slečna v červených lodičkách nebo sukni, to už přesně nevím, a odvedla nás někam jinam. Zastupovala maďarská LIS studia (Librarianship and Information Studies), což je taková obdoba našeho KISKu. Nacpala nás do nejmenší možné místnosti, kterou na té jejich univerzitě mohla najít a polohlasně něco žbleptala o svém poli působnosti. Někteří z nás tam seděli i na zemi a na chodbě venku. Já jsem si lebedil na okenním parapetu a chladil si hlavu o sklo, jelikož bolest stále neustupovala, ba naopak. Těžko se mi dýchalo.
Pak jsme po dalším miniaturním točitém schodišti vstoupili do podzemních prostor budovy, kde jsem si už byl naprosto jistý, že Maďaři jsou klaustrofilové. Tam nás zanechala a náčelníci zaveleli rozchod po Budapešti. Něco jsem pojedl v jejich kantýně a se spolužačkami jsme vyrazili menší okruh, aby nám to časově vyšlo na místo sleziny. S Markét jsme se odtrhli, abychom koupili zdejší čumkarty pro příbuzenstvo. Nějakou dobu jsme opět strávili na poště, kde Markét vypisovala vzkazy a adresy a hned pohledy vyslala směr čechišeland. Poté jsme sedli v nějaké restauraci na cézar salát, kde jsme se trochu zdrželi a pak jsme museli chvátat k budovám parlamentu, podél Dunaje.
Dorazili jsme na minutu přesně, uhnaní jak ovce. Měli jsme v plánu prohlídku parlamentní knihovny. Kontrolovali si nás podle občanek a procházeli jsme kontrolou jako na letišti. Už jsem měl pomalu pocit, že nás za dalšími dveřmi budou zkoumat jako laboratorní krysy. Ale chyba lávky, za dalšími dveřmi se skrývala knihovna tak majestátní, že jsem si chvilku připadal jako v Bradavicích. V konferenční místnosti byl místa dostatek a na kožených židličkách jsem se cítil jako král. Paní knihovnice, Eszter Horváth, byla velice příjemná a sdílná, udělali jsme s ní s Markét menší rozhovor pro projekt na způsob "Humans of Budapest" jako jeden z našich průběžných úkolů od náčelníků. Sbírali jsme takhle body během celého našeho pobytu, byla to hlína. Nu a tento článek je něco jako můj výstup. Proč nevužít této platformy z jiného předmětu pro předmět exkurze. Propojování médií se někdy hodí. :)
Ale zpět k parlamentce - tu jsme již opustili bez nějakých větších kontrol a nastal nám rozchod, kdy jsme se rozchodli, že se rozchodníkujeme k hostelu a mákneme na dalších dílčích úkolech z naší brožurky. Během vysedávání u noťasu a trpění u bolestí hlavy se mi zničehonic spustila krev z nosu, čímž jsem usoudil, že je potřeba si vážně odpočinout. Udělal jsem jen to nejdůležitější a chilloval v křesílkách. Toho večera jsme se seznámili se zdejším barmanem a klukem za recepčním pultem. Fajnoví chlapíci. Kecali jsme až do pozdních hodin. Ještě jsem večer dal sprchu, jenom s místním mýdlem, jelikož den předtím jsem tam svůj sprcháč, jako vždy a všude, opomněl a někdo ho samozřejmě znárodnil a bylo již pozdě někoho burcovat a půjčovat si. Takže sprchový gel byla první položka, kterou jsem si po příjezdu do Brna zakoupil. Usnul jsem až kolem půl třetí.










Day 25

Poslední den exkurze už mně hlava třeštila jako tkalcovská dílna a knedlík v krku narostl do velikosti melounu. Nadopoval jsem se ibáčema, sbalil zavazadlo a po snídani - opět dva chleby s džemem - jsem se uvelebil do autobusu a přejeli jsme Dunaj. Na jeho druhém břehu jsme se vydali do Budínského zámku, do prostor národní knihovny Maďarska. Zde jsem už měl opravdu co dělat, abych se udržel na nohou, spalující vedro, výšlap do kopečka, v hlavě tisíce permoníků.
Dorazili jsme na nádvoří, kde se zrovna natáčel nějaký díl Kobry 11. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně jsem to zaslechl od spoluzájezdníků. Zrovna natáčeli scénu, kde vystoupení jakýchsi německých hodnostářů přerušila nahá protestantka. Řvala jako tur, ale podívaná to byla příjemná. Nu ale vraťmě se ke knihovně. Obrovské komunistické funkcionalistické prostory, že kdyby tam byl aspoň trochu cítit chlór, věřil bych, že jsem na krytém bazéně z osmdesátých let. A světe div se - měli tam ještě skříně se starým lístkovým katalogem. No jó, hlavně že digitalizujete nové dokumenty, ale nebylo by lepší digitalizovat celý ten katalog, než se v něm nesmyslně a dlouze ručně přehrabávat? Ach, Maďaři, vy jste ale... Maďaři. Na druhou stranu tam ale měli suprdupr udělátko na transport knížek do jiných pater. Na takové kolejce tam zezhora dorazil modrý kyblíček, který unese až osm kilo četby a na tom vagónku, na kterém byl upevněný, se dalo nastavit, do kterého patra má dorazit. Pak už se jen zmáčkl čudlík a tradá, knížky vystartovaly špehýrkou ve stropu do neznáma. Měli tam dokonce i nejmenší knížečku na světě, u čehož mé srdce zaplesalo.
To bylo asi tak jediné, co se ve mně tetelilo radostí. Jakmile jsme byli v místnosti s lístkovým katalogem, tak zatímco ostatní stáli vzorně poslouchali výklad, já se rozplácl na nejbližší křeslo jak široký, tak dlouhý. Po této výživné návštěvě jsme měli na Budínském hradě/zámku hodinový rozchod, což jsme s Markét opět využili k obědu. Klasika, cézar salát, ledový čaj, virgin mojito. A ro bychom nebyli my, kdybychom opět měli namále s časem. Naštěstí i teď jsme dorazili k autobusu na poslední chvíli ve stanoveném limitu a pokračovali jsme k naší poslední štaci v Maďarsku - Györ.
Až v autobuse jsme zjistili, že se to nečte gyjór nebo gyjér, ale ďér... Jednohlasně jsme se jakožto čecháčci shodli na tom, že jedeme do Díry. Ale byla to díra velice příjemná. Na první poště jsme zase zakoupili nějaké pohlednice, ovšem s angličtinou to na poště bylo trošku horší. Zachránily to posunky a jazyk kmene rukonožců. S Markét jsme pak udělali zastávku u fontány na náměstíčku a hledali jsme nějakou skromnější restauraci. Našli jsme příjemný bar, kde jsme si dali limonádu a ovocné smoothie a tousty se sýrem. Tím jsme se rozloučili s Maďarskem. Takže köszönöm a viszontlátásra, Hungary!

Cestou domů jsme byli podrobení kvízu z reálií o Rakousku a Maďarsku. Z celkových 30 jsme za náš tým měli asi kolem 25 otázek správně, což je krásný výsledek. Věděl jsem dost věcí z oblasti tradic a jídla, jelikož jsem to zrovna poslouchal, když Markét vedle mě byla mimo provoz. Stejně nikdy nezapomenu na naše rozpravy nad slovem KRAKENhaus a na přeblb naší organizátorky Barči, kdy chtěla přidat z legrace vtipnou bonusovou otázku a vychrlila ze sebe "Jaké je hlavní město Budapešti?!" Inu, co myslíte? Já bych tipoval tu "Díru".

Před Brnem jsme udělli jednu v podstatě zbytečnou zastávku kde si na Shellce u Břeclavi, jelikož řidiči to mají v popisu práce. Koupil jsem si něco málo k snědku a když jsem se vracel, spoluúčastnící se již formovali ke společné fotografii, čímž se tato zastávka naopak proměnila ve velice nezbytnou. Plni dojmů a zážitků, tokajského vína a maďarského guláše jsme se vrátili do Brna, kde byla zima a pršelo. Hned bych se vrátil zpátky, samozřejmě v mnohem lepším fyzickém stavu. Jsem aspoň rád za to, že jsem přežil tři dny v cizině s nejspíše chřipkou nebo kdejakou virózou, kterou jsem pravděpodobně chytil od spolubydlícího z koleje. Ale to mě nezastavilo a snažil jsem si tuhle exkurzi vychutnat plnými doušky. Tímto bych zakončil tento sáhodlouhý spis o mých trampotách v Maďárošu a Esterajchu. Vychutnejte si poslední dávku fotek. Mějte hezké žití.

Váš Radslavomír











P.S.: Na závěr písničku. Děsně klišé, ale nic jinýho mě nenapadá. Páčko.