Day 2 - Jedeme dál!

2. dubna 2018 v 22:09 | Radek J. Kašpar
"Co teď já s tímhle fantem, proč jen mám s BUZERANTEM žít..."

Aneb další z kolekce "Co zpívám svému příteli, když mi neustále posílá pozvánky ke hrám na Messengeru".

Ahoj, jsem tu zase. Jsem pln velikonočního nadšení už od rána, kdy jsem si napustil vanu a po náležitém vylouhování jsem si uvařil kafe a přešel k dalšímu relaxu u vaření.
What?! Co?! Co že jsi to, Radku, udělal? Tys nešel s partou kámošů ráno od domu k domu, (ke konci vesnice už se spíš plazil) od piva ke kořalce a nevytřískal ďoučata, aby jim krása vydržela zase další rok?

Ne.

Už dlouhá léta to nedělám. Ale na rodinné příslušnice, to by se přeci mělo. Mamča, ségry a bábi dostaly, co si zaslouží. No, tolik zase ne. Dost na to, aby z toho vyvázly bez sebemenších zranění a jejich oslnivé křivky zůstaly nezkřivené stářím.
Nemusím snad zmiňovat, že koledu jsem spráskal jako dezert během odpoledne. A pak si stěžuj, že se ti dofukuje pnojmatika, viď.
Čekunduláda, to já láda. Ale je to šeledná zlada. Už nebudu vypadat jako Šehelezáda. (Sorry za to šišlimišli, ještě jsem našel zbylé Kinder a nemohl jsem odolat potřebě narvat si ho celé do ústního otvoru.)

Pamatuju si na jeden úžasný zážitek, kdy jsem onehdá na velikonoční pondělí šel kolem kostela a u schodů před ním se potácel nějaký mladík a po chvilce do trávy vyhodil obsah žaludku. Ten dechberoucí paradox (jakožto i smrad z blitek) - kostel a ožralý ogar ogrcaný, Easter spirit and alcoholic spirit, nehmotná tradice a tvrdá realita... ach, jak tragikomické.

Zpět do budoucnosti. (Dává to smysl?!)

Po tupém zírání do obrazovky svého notebooku jsem si minulou noc vydobyl jen pár hodin spánku a většinu dneška jsem mohl být zahlédnut s ucháčem turecké kávy, tedy "in my natural habitat". Hektolitry temnoty mi aspoň na chvilku otevřely oči, ale stejně jsem během slzení u Babičky v TV pomalu klimbal. Stejně - pokaždé, když dávají Babičku, ať už tu černobílou, nebo tu novější dvojdílnou barevnou, tak musím brečet. Možná jsem většinu času cynický jako seschlá cínie, ale na krváky a horory nekoukám, jelikož jsem poseroutka největšího kalibru. Řvu u romanťáků s kotlem zmrzliny a vymejvám si mozeček u trapných komedií. Taková věčně vysmátá slaměnka.
A ne, tohle není květomluva, já to vím.

Ségra se svým přítelem cestují kdesi v plenéru a ani bůh neví, kdy dorazí domů. Neměla by se mladá holka ve čtvrťáku už připravovat na maturitu? Je celkem načase...
Naaaaah, nebyl jsem jinej, ať si užije, dokud může.
*dramatický monolog bezzubého starce* Začínám tu dnešní mládež dost silně kritizovat. Stárnu. *dramatický povzdech*

Jak jsem již upozorňoval včera, žádné zázraky se kolem mě moc nedějí - občas pro zpestření toho sezení za noťasem vstanu a projdu se na druhý konec místnosti, což ve mně vyvolává dobrodružného ducha. Čas se tu nejspíše zastavil, ani ta naše Maruš se pořád ne a ne vykotit. A já chci malého Garfielda. Jenže nejsem zrovna pussy expert [ ;) ] a žádnou veterinářsko-gynekologickou průpravu ve vyvolávání kočičích porodů jsem fakt nepodstoupil. Ani nevím, zda chci. Každopádně - netrpělivě čekám, až se věci dají do pohybu, konkrétně koťata v Maruščině břiše.

Sestra se vrátila z výletu a můj přítel porazil Tiny Monster Queen v EverWing. Ideální čas ukončit dnešní sdělení.

No a zase zítra - jedeme dál!

Váš Radek

P.S.: Dnes jsem po snad tisíciletí našel klíč od dveří ke svému pokoji a radostí jsem se vznášel kilometry nad povrchem zemským. Né snad proto, že bych se teď poklidně uchyloval k totálnímu samotářství, dveře zamknul a hermeticky uzavřel a žil pouze z prány, to zas fakt jako ne. Ten klíč jsem už přestal hledat v domnění, že je nadobro ve věčných lovištích a dneska ho úplně náhodou nachmatám v šuplíku v kuchyni, pod příborama.
Přijdu si, jako by tahle domácnost patřila Pipi Dlouhé Punčoše, která třeba tužky skladovala v troubě na pečení a tak různě. Pomalu se děsím, co objevím příště. A především na jakém místě. To je úplná detektivka, Jessica Fletcherová se třese v kolenou a cvaká jí zubní protéza napětím...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | 4. dubna 2018 v 9:19 | Reagovat

In my natural habitat - já se asi pominu. :D
Opravdu zdravě závidím člověku jeho mozek, když dokáže vymyslet tak kreativní slovní obraty, přirovnání nebo prostě jen něco trefně okomentuje. Klobouk dolů.
Směju se tu jak pitomec (podobně, jako když jsem včera poslouchala dětské anglické písničky, jako třeba Ants go marching, hurrah, hurrah! - ne, neptejte se mě, proč jsem to dělala, prostě zoufalec na n-tou) a spolubydlící na mě zase kouká, jestli brečím nebo mi jen tak hrabe. Jestli si tohle budu číst i na nádraží při čekání na vlak, oficiálně budu pro tohle město za idiota. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama