Duben 2018

Day 20, Day 21 and Day 22 - Digitální dement

22. dubna 2018 v 23:09 | Radek J. Kašpar
Ano. Všechny ty vymoženosti už mi vymývají mozek. Mám sto chutí vyběhnout do přírody a jen tak bezstarostně si ležet v trávě a běhat lesem jako víla. Dobře, no, svým boubelatým panděrem bych možná děsil lesní zvěř. A to zas nechci.

V pátek jsem byl se svým přítelem. Ráno jsme si vstali, jak jsme chtěli a pak vyrazili na obědovou pizzu v přírodě u Technologického parku. Seděli jsme na břehu jezírka a čvachtali rukama ve vodě, abychom nalákali ty okrasné červenooranžové rybky. Bylo mi až nechutně krásně a nechutně vedro. Odpoledne jsme opět zevlovali a navečer jsme se odebrali na kravák na bazén. Díky moji blbosti nám z Klusáčkovy ujela šedesátosmička, protože jsem si neuvědomil, že je jaro a silničáři vyrazili ze svých úkrytů a rozmrdali celé Brno a zastávka je tedy posunutá. Vyšlápli jsme si to na náměstí Míru pěšky a cestou jsme si říkali vtipy. Teda hlavně já, můj drahý je četl z mobilu.
Dali jsme si společně pár krátkých bazénů, vířivku a páru, kterou jsem považoval za přípravu na smažení se v pekle. Slušná průprava. Dusil jsem se a sípal a vypouštěl duši. 10/10, would recommend.
Spláchli jsme chlór pivem a martini a poklidně usnuli.

Sobotní ráno začalo brzy, doprovodil jsem milého do práce a dal si u něj kafíčko, pak jsem jel domů, připravit se na velké cestovací dny a zpracovat nějaké ty úkoly. Pak mi ten můj blázen napíše, že proved něco strašnýho a je to tak strašný, že vám to radši nebudu ani vyprávět. Není to nic, kvůli čemu by se dva měli rozejít, ale mám sto chutí mu jich pár natáhnout, aby se vzpamatoval. Chytrolín jeden. Ale já ho miluju... To by bylo takové to láskyplné zmlácení.

Je konec neděle, naměnil jsem ještě něco málo peněz, nakoupil kámošce jídlo a pití a prodral jsem se Brnem plným skandujících fanoušků Komety. To je tak, když se taví ocel...
Omdlel jsem na postel a rozjímám. Ještě se musím dobalit na zítřejší cestování. Hygienu, jídlo, hadry, valuty... mám toho až nad svou už tak dost velkou hlavu. Ale těším se neskutečně. Popravdě - ještě jsem v Rakousku ani v Maďarsku nikdy nebyl. Dojedu tam jako největší vidlák z čechišelandu. To bude pozdvižení! Chápu, že ponožky v sandálech jsou největší módní prohřešek, ale sandály mi vždycky rozedřou nohy do krve a na ochranné náplastě se fakt spoléhat nechci. Takže čistě kotníčkovky, šmitec.

Musím jít sebrat si svých pět švestek. Kouká na mě prázdná cestovka a odjíždím hned brzy ráno.
Poreferuju vám o svých třech dnech v zahraničí. Budu se snažit každý den, ale opět to nejspíš nedopadne. Viz moje poslední příspěvky, kdy se snažím vměstnat několik dní do jednoho kusu textu. Uvidíme.

Krásné žití všem.
Ráďa

P.S.: Chytám se navlnu cestovních songů. Takových těch, které si můžete pustit když jedete autem a čučíte z okýnka, nebo vystrčíte hlavu a vlajou vám vlasy... Například toto. Užívejte.

Day 18 and Day 19 - Někdo to nerad kuřecí.

19. dubna 2018 v 22:10 | Radek J. Kašpar
Suchý a dráždivý.
I'm not one of those people.

Počasí je více než vysmáté. Vysmívá se mi, jak se potím a triko by se na mně dalo ždímat. A to jsou prosím jenom nízké teploty. Až bude léto, rozteču se do podlahy.

Ve středu dopoledne jsem přijel do Brna a okamžitě zamířil do směnárny, vyměnit si pár těch českých za kupu forintů. 5000 forintů mi jako nouzovka hotovosti stačí, což je asi 435 Kč. Po mytologii jsem se večer odebral za milým, který po řádném fandění Kometě na Zelňáku se mnou šel na match v bowlingu. Byla to remíza. Zbytek večera už pak ušel, ikdyž mám z toho doteď jisté chmurné myšlenky.

Jelikož jsme se ve středu večer opět zrušili, vstávl jsem dnes k poledni. Přítul už se dávno zdržoval ve Vyškově u zubaře a jeho sms zpráva o úspěšnosti zákroku trhání moudráku mi trochu rozjasnila den. Po obědě jsem vyrazil na kolej a pak na ten záhadný Blok expertů. Mám z toho dělat infografiku, tak jsem si prodnešek přibalil do taštičky i tužku a papír. Wow.
Přednášející vypadal jako typický nemastný neslaný plešatý akademik čtyřicátník. Kdby se potetoval do půl hlavy, vypadal by jako Pavel Hejátko a kdyby se potetoval celý, vypadal by jako Vladimír Franz. Jeho styl výkladu byl skeptický a katastrofický a bubákoval a strašil, že nás technologie převálcují a zničí a že naše generace je úplně zblblá. Mé sluníčko v hlavě rázem zhaslo a strhla se průtrž mračen. *sad face* Takto negativně obohacen a přetížen jsem se vrátil na kolej.

No a zde jsem před chvílí doplácal úkol do metodologie. Stalo mě to kus mé bolavé hlavy, příčetnosti a jakýchkoliv dalších sil. Aspoň že jsem si k tomu objednal pizzu a nemlel jsem úplně naprázdno.
Venku před kolejí si v grilu rozdělali oheň a popíjejí víno na schodech. Když jdu ven na cigáro, připadá mi to jako scéna z klipu ke Streets of Philadelphia od Bruce Springsteena, kde se bezďáci hřejou u ohýnku v plechovým barelu. I ta písnička k tomu sedí.

V palici mi rube permoník, takže si beru dva ibáče a zmírám.

Váš Radomír

P.S.: Dát sem Streets of Philadelphia by bylo celkem neoriginální, když jsem to už zmínil výše. Tudíž - jdeme jiným směrem. Celý svět mi poslední dobou zdá jako jedna velká bláznivá párty a já chci zvolnit a vypadnout. Chytit ten první vlak domů a nebýt ve stresu. "Chci běžet po polích, vymalovat kuchyni a někoho milovat, ale copak můžu něco z toho dělat tady?"

Na čem záleží tobě, na tom nezáleží mně.
Na čem záleží mně, na tom nezáleží tobě.
Na čem záleží tobě, na tom nezáleží jim.
Na čem záleží jim - to nic nezmění.

Už moc kecám. Pa. :)


Day 16 and Day 17 - Mám depresi rád

17. dubna 2018 v 23:08 | Radek J. Kašpar
Nadpis by Poletíme?. Mám depresi rád. Právě jsem ji dostal, radostí skákám.

Řekl bych, že jsem už v takovém stádiu prokrastinace a deprese, že přestávám úplně věnovat energii studiu. Zrovna teď bych měl dělat na úkolu do Metodo a mnoho dalších věcí, ale místo toho mi na youtube běží Bill Nye the Science Guy nebo humorné skeče ze Saturday Night Live. Už se ani nahlas nesměju - můj mozek sice vyhodnocuje vnímaný obraz jako vtipnou situaci, ale můj vnitřní hlas jen křičí hrůzou před černým svědomím a nespolehlivou náturou.
Jop, ještě si pustím Lucille Ball.

Pondělí a úterý se nesly v duchu práce a dřiny. Naše milé malé Twingo sice dostalo novou garáž, ale ještě není zcela hotová. Pidiboudička z dřevořísky potřebuje betelnou podlahu, takže jsme včera vypáčili staré dlážky a vykopali a vyvezli mnoho koleček hlíny. Celou dobu mě tížilo pálení žáhy, což není moc veselá záležitost, když se k tomu pak připojí bolesti beder a ruce z tůčka máte vytahané jak Saxana. Chtěli jsme ještě jen naložit nějaké kamení, kterým bychom podlahu vyložili, ale světe div se, začalo nám pršet.
Tato vysilující aktivita byla tedy přesunuta na dnešní den. Vyjeli jsme na pole ráno a každý se chtě nechtě ujal motyčky nebo krumpáče. Vybrali jsme plný valník šutrů, z nichž jsem pak doma vyčlenil ty nejkrásnější, které později skončí na skalce nebo na nějaké okrasné hroudě. Aneb na způsob slečny z dokumentu o Hipsterech - "nevím, zda jde o uměleckou instalaci, nebo o náhodné seskupení hornin".
Narazil jsem i na malé mláďátko užovky obojkové, což jsem poznal podle půlměsíčků na hlavě. Jak nenávidím plazy a pavouky a všechny další stvořence pekel, tak tahle žouželička byla fakt k poňuchňání.
Chtěl jsem i nějaký ten krásný kámen dovézt svému drahému do Brna, ale pak mi došlo, že když už bych mu měl dát kámen, tak aspoň nějaký hodnotný a nejlépe třeba ve šperku. A pak mi ještě došlo, že já mu jako kamenná přítěž stačím, takže sorry jako. Kámen? Zde!

Z důvodu absence veškerých potravin ve špajzu jsem se navečer vydal do supermarketu, samozřejmě v tu dobu, kdy se tam mohu maximálně procházet a obdivovat prázdné regály. Nakoupil jsem, co se dalo a pro rohlíky a chleba jsem musel ještě zaběhnout do Tesca, které mě zatím v oblasti pečiva nezradilo ani v hodině pozdní.

Zítra ráno emigruju na pár dní do Brnéčka. Potřebuju směnit nějaký eura a forinty, ať příští týden nejedu do Rakous a do Uher nemajetný. Forinty jsou fakt bezcenný peníze, když 100 forintů je zhruba 8 Kč. Takhle když si ponesu v kapse dvacet tisíc, nebudu si vůbec připadat jako frajer, ale jako prachvobyčejnej Maďar.
Zběsile teď pobíhám od skříně k posteli a hledám čisté spodní prádlo a ponožky. A zatím mi drahý posílá fotku martini extra dry s olivami. Zabíjel bych.

Tématem týdne Blog.cz je "Když zavřu oči".

Když zavřu oči, je sakra velká tma.
#realista

Maruš se poklidně stará o koťata, i když by nám je už nejradši předhodila na pospas. Jen poslušně koj a buď dobrou matkou! Měl bych o naší kočičí rodince více informovat na Instagramu. Protože od toho přeciž Instáč je - žrádlo, nehty, kočky. A selfíčka. Selfíčka se žrádlem, nehtama a kočkama.

Už neudržím světlomety vzhůru a právě jsem si nepozorností rozdrbal strup na loktu.

Dobrou noc. A mějte se rádi. Moc. Buďte narcisové.

Váš Rady

P.S.: Nějaké to heroické zamilované kdákání.


Day 14 and Day 15 - "Žena je prázdné kuře a muž její nádivkou."

15. dubna 2018 v 23:50 | Radek J. Kašpar
Nadpis by Čokovoko. Brno džjeah. Mentálně jsem se vrátil do roku 2011, kdy jsem je poslouchal a velmi silně jsem jimi byl ovlivněn ve svém budoucím náhledu na svět a všechna jeho utrpení.

Žiju si víkendovou idylku na vsi, užívám si vcelku pěkné počasí a relaxuju. Včera a dnes bylo ještě krásně, jen zítra má trochu sprchnout. Aspoň se pročistí vzduch. A užiju si tancování v dešti. Hraju si na Natashu Bedingfield v klipu k písničce Unwritten (to je ta ze starý reklamy na Pantene, určitě to znáte, pokud jste z pravěku, jako já), jak tam blbne s dětma ve vodě a je celá promočená a řve "fýl d rejn on jór skyn"... Puberťačka v srdci mém se tetelí v euforii a stařík v mých kloubech dostává co proto.

V Poličce na náměstí dnes měli sraz motorkáři. No a to bych nebyl já, kdybych na to nezapomněl a nepotřeboval zrovna přejet přes město autem. Naštěstí jsem nebyl jediný podivín v osobáku, co narušuje plejádu nablýskaných burácejících strojů, ale i tak - je to nepopsatelný pocit, když po obou stranách úzké silničky stojí davy lidí a čumí na vás, jak si to tam hrcáte po dlažebních kostkách mezi dvoukoláky s řidiči v kožených bundách a šátcích s lebkami. Chtěl jsem stáhnout okýnko a začít mávat davu jako britská královna, ale radši jsem tento nápad zavrhl. Nemám na to dost urozený původ a moje krev jde spíš do tmavoruda.

Zamířil jsem do Penny a nakoupil nějaké to zkrachovalecké jídlo. Pytlíkovou polívku, pytlíkové těstoviny s omáčkou, sáčkové zlaté polomáčené a plechovkový monster. Chtěl jsem si koupit ještě pivo, protože bylo v akci, ale pak jsem si uvědomil, že už tolik nechlastám. Dobře, Ráďo, dobře si udělal pro svoje zdraví. Ani ta sleva tě nezlákala. Tvá játra jsou z toho rázem naměkko.

Ani ve dvaadvaceti letech se mně paní puberta nechce vzdát a jednou za čas mi přinese nějaký krásný dárek v podobě beďaru na čele. Právě před pár dny tento okamžik nastal. A ne, není to ten roztomilý malinkatý beďárek, který vymáčknete jako pikao z tuby a máte pokoj. Tohle je přírodní úkaz sledovaný vulkanology z celého světa, odehrávající se na mé hlavě. Když jen trochu pozvednu obočí, tak cítím, že každou chvíli může z mé lebky vystřelit hmota formující novou pevninu v Pacifiku, takže většinu času teď chodím s tupým pohledem, jako Zuckerberg před Kongresem. Tiše čekám, až se kožní povrch na několik měsíců opět uklidní. Je to pak ale zase napětí, větší než žít na Islandu na úpatí Hekly.

Chystám se do postele a těsně před tím, než přes sebe přehodím přikrývku a zhasnu světlo, tak si napatlám ťapky takovým zvláštním přípravkem na pocení nohou. Kdysi mé nohy vydávaly neskutečný odér. Občas jsem si říkal, že bych ty svá chapadla připomínající dobře odleželý romadúr vzal, uřezal a zahodil a zvažoval jsem budoucnost s voňavými protézami. To mi ale přišlo dost drastické, tak jsem se poptal známých, co dělat a kamarádka mi poradila metodu více hodnou 21. století. Jmenuje se to Driclor a jak už jsem říkal, těsně před spaním si to nanesete na oblast, kde chcete eliminovat perspiraci, v mém případě tedy chodidla. I když - mám sto chutí se v tom vykoupat celý... nebudu to dělat. V příbalovém letáku to teda nijak nezakazujou, ale... nebudu to dělat.

Dnes jsem udělal kus důležitých školních povinností a uvidíme, co přinese zítřek. Cítím se namotivovaný a plný energie, nehledě na to, že je skoro půlnoc. Ale spánek je důležitý a je třeba získat každou minutku.

Tak zase příště, váš Radan

P.S.: Víte, jak je na Facebooku aplikace "V tento den"? No před pár lety jsem prý rozhazoval rukama a nohama na tuto píseň. A stejně jako kdysi, jedu si svou vlastní verzi tance Kalypso a neřeším okolí. A tak to má být. Dance like noone's watching. ;)

Jůůů a už vás tu bylo dvě stě. To je taková větší osada nebo zahrádkářská kolonie nebo nějaké megasídliště. Aneb vítejte u dalšího dílu z cyklu "Nemám pojem o vztahu čísel s realitou".


Day 13 - Pátek třináctého nezafunguje, dokud si to neuvědomíte

13. dubna 2018 v 13:24 | Radek J. Kašpar
Jop, to je pravda pravdoucí. Já jsem to zjistil až teď, jak píšu na blog. Takže očekávám samé pohromy a přírodní katastrofy na cestě domů. Možná, že umřu. Tak jo. Poslední článek zde.

Dělám si prču, samozřejmě.

Přebývám u svého milého a z jeho noťasu vám datluju článek, zatímco on připravuje oběd. Školu jsem dnes vypustil. Nic zajímavého se tam beztak neděje. Poslouchám Florence and the machine a jsem šťastný.
Po večerním dešti se pročistil vzduch, tak větráme, jak to jen jde. Sedím na židli, píšu, píšu, nevím co... Koukají na mně stohy účtenek z benzínky, které drahému nosím do účtenkovky. S tolika účtenkami je aspoň trochu šance, že nějakej ten obnos vyhraje a poletíme na dovču na Island.

Ani jsem se nenadál a na stole mi přistála plněná paprika s omáčkou a těstovinama. Bylo to vynikající.
A zase domů. Nevím, co a jak. Teda asi vím, ale že by se mi do toho s extrémní chutí chtěla ponořit, to zas né. Za necelé dva týdny odjíždím se školou do Rakouska a Maďarska. Fíha, letí to. Musím nakoupit kuřivo, naměnit ojra a psychicky se na to připravit.

Nemám dnes co sdělovat, jsem prázdná studnice, vyschlá jak Sahara. Jdu teď překvapivě skočit na bójfrenda, co leží na posteli a čumí do mobilu. Hahahahááááá. Jsem zákeřník.

Anebo ne? Anebo jo? :)

Váš Radovan

P.S.: Milý mi ukazuje nějaké video malých mňaučících mníšků. Je to roztomilé a uklidňující. A samozřejmě vtipné.
Jo a sbalil jsem vám krosnu. Není zač.


Day 11 and Day 12 - Lišák s kloboukem

12. dubna 2018 v 15:09 | Radek J. Kašpar
... na mě kouká z hrníčku. A já se na něj usmívám, jen ve spodcích a ponožkách. Je vedro, no.

Nemám žádné přitažlivé a strhující zážitky, tudíž nepíšu tak často. Pochybuju, že chcete slyšet o tom, jak jsem si u online testu z Autorskoprávních aspektů přeseděl nohu. To je jeden z mnoha mých talentů, ale nikdo to moc neocení. Vlastně ani já sám, když se z židle svalím rovnou na podlahu jako po deseti pivech.

Posttest jsem napsal na sto procent! Hlavně proto, že jsem v druhém okně měl normálně otevřené všechny studijní materiály. No já nevím, hlídají si to vůbec? Bylo to nějak podezřele jednoduché...

Včera večer jsme s drahým trochu víc pili a ještě teď mě bolí hlava. Ten můj blázen šel ještě před prací do posilovny. Nevím, kde bere všechnu tu životní sílu, je to asi robot. Ale roztomilej robot. Vzal jsem si dneska jeho tričko, protože v něm vypadám perfektně.
V menze jsem do sebe stěží nasáčkoval aspoň salát coleslaw s rohlíkem, aby žaludek nemlel naprázdno a tělo dostalo nějaký potřebný živiny. Pak už jsem se jen bezvládně nechal odvézt šalinou do svého příbytku. Ležím tu polonahý v bolehlavu a čekám, až se dostaví ten sexy smrťák, tělo samý sval a šlacha, a odnese si mě do světla na konci tunelu. Zatím nic. Asi ještě není čas.

Spolubydla právě přišel, rozložil po stole svačinu z mekáče, nasadil pecky do uší a paří nějakou strategii. Mlaskání, srkání, olizování prstů a takové zvuky, které z něho teď vycházejí, mi nedělají zrovna nejlíp a hlavu mám nafouklou jak Hindenburg. Hlavně kvůli tomu ucpanému nosu. A když vám do toho ještě zaskočí pití, tak se už nevidíte nikde jinde než na smrtelné posteli.

Večer hraje kometa s třincem a mňága na flédě. Ségra chtěla přijet na přednášku o duševních onemocněních do Café Práh, ale všichni jsou doma zaneprázdnění a sama do Brna nepojede. Nevadí no, příště. Já mám plán na večer jasný. Mám rande s postelí. A budeme spolu i spát. Celou noc, bez přestání. Sexy jak dva keksy.

Zanedlouho mi začíná Blok expertů, tentokrát na téma GDPR, což jsou ty podivuhodné směrnice na ochranu osobních údajů. Asi se zaposlouchám. Původně jsem měl v plánu vytuhnout nebo hrát 2048 na mobilu, ale vypadá to jako pro budoucnost důležité téma.

Opět si přesezuju nohy, takže se s vámi rozloučím. Mějte hezký den.

Váš Radmil

UPDATE: Blok expertů byl mega funny. Jinak to říct nemůžu. Přednášela nějaká transka. Kdybych neseděl tak vepředu, hned bych ji fotil. Paní inžinýrka Martina Macek, to jméno mluví za vše. Hlas měla jako vyteplenej chlap, vysoká snad dva metry a tělesné proporce rozhodně neodpovídaly přirozeným ženským tvarům. Ale vtipná byla neskutečně. Řezal jsem se smíchy každou chvíli a se mnou celá posluchárna. Té herdekbabě bych chodil na standupy, kdyby nějaký dělala.

Po bloku jsme šli s kámoškou do Panksy, na palačinku. Boloňská s bryndzou. Lepší jídloporno jsem neměl už dlouhou dobu. No a za chvíli se stavím za přítelem do práce. Nemám do čeho píchnout, tak si udělám výlet a jeho to jistě potěší.

Howgh, domluvil jsem.

P.S.: Dával jsem sem předtím jinou písničku, ale ještě v palačinkárně jsem zahlédl, že Florence and the machine konečně vydali novou písničku, takže křepčím jako křepelčák. Je to nadpozemské! :)

Day 10 - Pivo při svíčkách

10. dubna 2018 v 23:43 | Radek J. Kašpar
...a víno při lava lampě. Můžete ho do ní rovnou vylejt a třeba to způsobí reakci. Malý chemik v srdci mém zajásal.

Od rána jsem byl pevně přesvědčen, že budu procházet autorské právo a napíšu si poprvé ten post-test. Posnídal jsem skývu bagetky se salámem, plátkem sýra a lovečákem, k obědu vykouzlil zázrak z takové té sypké směsi, co vám po zalití horkou vodou vytvoří v rendlíčku těstovinovou směs se špenátem. Hlavně proto, že se to v kredenci válelo už dlouho a bylo záhodno to zkonzumovat. Napral jsem do toho tunu sýra a nivy, čímž jsem to proměnil v hutnou kašovitou tahavou směs. Aneb - příprava na důchoďákovou stravu.

Po kafíčku jsem se jal čtení studijních materiálů, které bylo okamžitě přerušeno žádostí mého otce o pomoc se dřevem. Protože jsem před téměř třiadvaceti lety byl zplozen z jeho koulí a ještě trochu respektu k němu chovám, roboticky jsem odpověděl, že ano, jdeme. Stejně mi nic jiného nezbývá.
Po čtyřech hodinách v remízku u pole, vyplněných několika hádkami, otcovým skoropádem z žebříku, polámanýma rukama a zádama, zpocenými údy a samozřejmě tvrdou a velice smysluplnou prací jsme se konečně s valníkem plným kulánů zapojeným za naším traktorem dokodrcali k baráku. Vletěl jsem do sprchy, smýt ze sebe všechen ten prach a piliny, povečeřel jsem, jelikož čas na to akorát odpovídal a celý šťastný jsem se vydal do Šalingradu, kde u milého na bytě vychlemtám pár piv, projdu si studijní povinnosti a poklidně upadnu v snění.

Tak drahouš prý uklidil. Jó, stolek vypadá dosti sterilizovaně, vo tom žádná. Z podlahy by se dalo jíst, pokud by bylo co, jelikož i sebemenší drobek zametl. Je fajné míti takovou Popelku. Jenže kdybych mu měl přinést něco, co mi cestou cvrnklo do nosu, dovezl bych s sebou maximálně tak zápachy z ulic, podchodů a vlakových kupé a z toho se honosné šaty fakt vykouzlit nedají. Achjo.

Odpoledne na poli snad zuřil orkán. Navál mi všechnu hlínu, dřevo a listí do všech možných otvorů na ksichtě, což jsem pak vehementně čistil kosmetickými polštářky a uchošťoury. Ale uši opět zapláčou. (Oči už zaplakaly, na chvíli osleply, ale pak se vzpamatovaly.) Je to špatné, když mě ofoukne. Posledně jsem měl na pravé straně obličeje zánět, který se uvnitř držel několik týdnů. V nesnesitelných bolestech jsem se tehdy objednal k obvoďačce, u které jsem se od vstupní prohlídky neukázal. Hned mi po přijetí udělala kompletní servis jako kompenzaci za mou dlouhou absenci. Dost jsem přibral, ale pozor, vyrostl jsem o jeden centimetr, ha! No, nejspíš to měřila blbě a ve spěchu, vždyť já už se jen propadám do naší matičky Země. S každým rokem blíž k peklu. No ale zpět k uchu - předepsala mi na to jen ten silnější Ibáč, šestistovku, kterej se prodává jen na recept. Kupodivu to pomohlo. Ale i tak jsem pro sichr pár dní po tom hltal dva ibalginy čtyřstovky najednou dvakrát denně. Člověk nikdy neví.

Nu ale konečně začalo nějaké slušné jarní počasí. Jsem za to rád. Dost mě to motivuje. Protože ikdyž bych nejradši zalezl do tekutého sodíku a nechal se zmrazit a pořád bych si přitom stěžoval, jak je horko, tak přeci jenom jsem červencové dítě a jedu na sluneční pohon.

Z pracovního odpoledne jsem si odnesl akorát tak zhuntovanou tělesnou schránku a rýmu jako trám. Frkám jako kobyla a občas to podle milého zní, jako bych startoval felcku. Nechce to chytnout. A ne a ne a ne.

Jdu se ještě zběžně věnovat autorskoprávním aspektům a zítra se uvidí, co dál. Končím tento bláznivý spisovatelský počin, jelikož mi už z tureckého sedu zdřevěněly hnáty a při nahnutí se pro sklenku piva jsem málem sletěl z postele.

Mějte krásné žití a nebojte se vlků vytí.

Váš Sir Radslav

P.S.: Neměl jsem doteď ani ponětí, jakou skladbu vám sem vložit. Tak jsem požádal svou drahou polovičku o vykřiknutí náhodného čísla a v seznamu oblíbených na youtube jsem vybral píseň na daném pořadí. A nutno říct, že i já jsem s tímto náhodným výběrem spokojený. La chanson parfaite.


Day 9 - Víno je falešný přítel

10. dubna 2018 v 0:54 | Radek J. Kašpar
Tématem týdne na blog.cz je Rozum a cit. Fajn, já nemám ani jedno.

Dneska se vůbec nic nedělo, jelikož jsem vstal s vínobolehlavem k poledni a první jídlo jsem požil až někdy kolem čtvrté. Snažil jsem se aspoň něco málo času a úsilí věnovat škole, tak jsem to pojal relaxační formou a konečně zhlédnul ten dokument o české populární hudbě, který mi doporučoval přednášející ohledně mé vize projektu na festival Re:publika.
Nemůžu úplně říct, že mám v hlavě jasno, ale občas se oblačnost protrhává a je to příjemné. Kdyžtak koukněte taky, jmenuje se to PopStory a je to normálně dostupné na ivysílání České televize. Pokud nemáte žádnou show na bingewatching a ohryzáváte si konečky prstů nudou a jste ochotni potratit 4 hodiny ze svého dne, vřele vám tento dokument doporučuju.

Po věčnosti jsem opět zavítal na ELF, abych si nastudoval látku do Autorskoprávních aspektů, jelikož do čtvrtka musím splnit online post-test na minimálně 80 % a mám jen tři pokusy. Paní Kovářová to má dle mého názoru všecko trochu složitě formulované a chvilku mi trvá, než si ty její intelektuální kódy převedu do slušné češtiny. A navíc - autorská práva mi jako obyčejnému smrtelníkovi ani za mák nedávají smysl. Vemte si - fotografie není fotografické umělecké dílo, ale dílo fiktivní. Podle autorského zákona má pouze povahu uměleckého díla, aby jí jako dílu fiktivnímu mohla být poskytnuta autorskoprávní ochrana, ať už to znamená cokoliv. Blá blá blá. Proč nemůže být fotografie fotografickým dílem? What? Já tenhle obor nechápu...

Neustále se přemáhám nepřepnout na starý IS, jelikož si na ten nový, totálně nepřehledný a jiný, chci konečně zvyknout. než mi ho během letních prázdnin nastaví nenávratně. Co mě ale nejvíce dopaluje, je to, že ten nový IS nemá žádný tmavý motiv na výběr! Jakožto neustálý truchlitel a milovník černé barvy jsem rozhořčen. Můj informační systém už nikdy nebude vypadat jako webová stránka pohřební služby... nu, jak příznačné to bývalo - otevřel jsem IS a všechno krásně zahalené do temných odstínů, ani zrak mi to tolik nekazilo, a teď - musím na sebe napatlat opalovací krém a nasadit sluneční brýle, než vyťukám a odentruju tu zatracenou webovou adresu. Všechno je tak nechutně optimistické a sterilní a vysmáté, což vám má nejspíš navodit dobrý pocit ze studia a nějakou tu profesionalitu. Mně se z toho chce spíš zvracet. Chci zpět možnost svého ponurého, introvertního, nevlezlého studijního úkrytu. Fňuk a smrk. Borovice jedle tis.

Uvidím, zda se do Brna odeberu již zítra nebo až ve středu ráno. Možná budu mít cestovní horečku a rodina mě vydeptá natolik, že jim ujedu jak nejrychleji to jen půjde a nebo zítra navečer hodím zapáchající nohy na stůl a budou tam hnít klidně celou noc, zatímco já v gymnasticky vyzývavé poloze na otáčecí židli budu sledovat Black Mirror a u toho budu pojídat cokoliv, co najdu ve spíži. Jako drtič odpadu, převážně Margotek a tabulek čokolád na vaření. Rozhodnu se ráno. Protože to je prý moudřejší večera, ale někteří jedinci mezi námi jsou po probuzení pořád stejně tak blbí, jako když ulehli. #whocouldthatbe ...

Maruška si svá novopečená koťátka stráží jako svatej grál. To je velice dobře, jelikož chci, aby se o ně starala co nejdéle. Vždycky se na koťátka po nějaké době vyprdla a snažila se je nastrčit nám, protože věděla, že my jsme zdrojem příbytku, jídla a pití a ona si chtěla od mateřství hodit menší dovču. Jakože - tumáte moje děcka, už mi bradavky vytahaly dostatečně, já se jdu válet v trávě... No a to fakt nechci, aby nastalo. Ať se jako správná svobodná matka pěkně stará o to, co si přivedla na svět.
Na druhou stranu je na ně taky dost hrdá, to se mi potvrdilo dnes. Jen tak přiběhla nahoru a řvala na mě u dveří jako Jožo Ráž na konci Vody, čo ma drží nad vodou. Tak jsem tedy s elánem vstal ze židle a zamířil k ní, načež se rozutekla zpět dolů a žádala mě vokálně, abych ji následoval. Doběhl jsem s ní až do chlívku, kde prozatím s potomky přebývá v kartonové krabici. Z jejího dlouhého a hlasitého mňoukání jsem vyrozuměl, že mi prezentuje a dává na odiv ty své dva malé drobečky. Hleď, člověče, hleď, co jsem porodila. Je to krásný a žije to. A jednoho dne si s tím budeš hrát a bude tě to mít rádo stejně tak, jako já, ne-li víc. Na to pak spustily i ty dva uzlíčky. Asi mě svým kňučením a pištěním chtěly pozdravit, ale pak mi došlo, že jako každé malé děcko budou mít určitě hlad. No a opravdu, jen co se Maruš uvelebila do krabice, instinktivně se přisály a spokojeně bumbaly, jako alkoholici po absťáku. Pohled přímo pro bohy.

Zítra mě čeká dost práce, hlavně v oblasti autorských práv, ale chtěl bych stihnout i úkol do Kreativní práce s informacemi. Jsem jako na trní, neposedně poposedávám a chtěl bych toho stihnout moc ještě teď v noci, ale vím, že potřebuju spánek a nehodlám mít na kontě další deficit.

Tímto se s vámi prodnešek opět loučím. Zase zítra, to už bude větší vzrůšo.

Radek

P.S.: Protože z rádií se většinou ozývá "maj nejm iz luka, aj liv on d seknd flór", tak vás chci od Suzanne Vega podarovat hudebně něčím jiným, ne tak známým. Příjemný poslech přeju.


Day 8 - Život na hraně

9. dubna 2018 v 4:30 | Radek J. Kašpar
Píšu vám ve čtyři ráno. S vědomím toho, že jsem zapomněl, se snažím napravit svou chybu. S litrem vína v sobě.

Byl jsem včera večer za bójfrendem. Měli jakýsi teambuilding kousek ode mě, asi 30 km. Tak jsem ho jel navštívit. Dovezl jsem jemu a jeho kámošce cigára. Než jsem vyrazil směr Nové Město na Moravě, jel jsem ještě natankovat do Poličky na benzínku, kde pracuju. Jenže to malé Twingo se mi pěkně pomstilo. Uzávěr od nádrže se nechtěl otevřít ani zavřít, pomáhal mi s tím nějaký chlap, který tam zrovna byl a opožděně mu tímto posílám své díky a poklony. Víte, ten uzávěr od nádrže je na klíč od auta, který se mi v něm zasekl, takže jsme ho z něj tahali jako v pohádce o veliké řepě. Naštěstí se nakonec podařilo klíč z toho verglu vytáhnout a já mohl po zaplacení pohonných hmot a nákupu kuřiva spokojeně odjet. Vynervenej a zhuntovanej. Taky jsem tomu krámu věnoval pár kopanců do pneumatik, aby se neřeklo.

Po tomto traumatizujícím zážitku jsem tedy vyrazil směr Bobrová, asi 6 km za Novým Městem na Moravě. Svého milého jsme viděl moc rád a konečně taky někde jinde než v Brně. Naše loučení trvalo snad věčnost a když jsem ve svém prskoletu odjížděl od penzionu, kde se jejich akce konala, snažil se ještě běžet za mnou, což bylo velice romantické a připomínalo to všechny možné záběry ze známých laciných romanťáků, které existují. Ale i přesto to bylo velmi emotivní a dechberoucí.

Projezdil jsem tedy kousek Vysočiny křížem krážem a domů jsme přijel asi kolem jedné. Souběžně se mnou se domů vrátili rozjaření rodiče z oslavy padesátin jejich kamaráda. Takže pohodové skororáno.

Vstával jsem brzo ráno, jelikož jsem musel do práce na již zmíněnou benzínku. Hygiena, rychlá příprava jídla a šup šup k silnici, kde mě má autem nabrat kolegyně. Tak jako, odsejpalo by to jako po másle, kdyby mě venku nezastavil můj otec v pyžamu, který mi sdělil, že je neděle a že makám až od šesti, namísto od půl šesté. Oops. Víte - člověk by tak strašně chtěl jít do zaměstnání, ale oni mu ho otevřou až o půl hodiny později, než by tam chtěl býti. No co, aspoň jsem doma stihl kafíčko. Bez ranního kafe nefunguju správně a lidi, co mě znají, se mě raději straní, pokud mě nevidí s hrnkem turka.

Na benzínce jsem se opět kopal do prdele nudou a četl všechny možné časáky, které náš sortiment nabízel. Zaujala mě především Moje Psychologie, kde jsem se dozvěděl, že pokud chci mít dítě, tak nesmím hulit trávu. Což se zdá jako velmi užitečná informace pro jedince, který trávu nehulí a ani nedisponuje vagínou. Tak jsem to aspoň fotograficky poslal svojí sestře. Toto sdělení si přebrala s humorem sobě vlastním, jako vždycky.

Abych vás držel v obraze ohledně koťátek - žijou. Maruna se o ně stará a kojí je. Zatím je nikdo nezabil, což se samozřejmě dobře. Mám sto chutí jí je odtrhnout a adoptovat je od ní. Koupil bych pro ně nějaké to papání a staral bych se o ně jako o své biologické děti. Od této myšlenky mě drží jen to, že přes týden jsem v Brně a nemohl bych se o ně starat na plný úvazek. Marie tedy musí zatím koťatům poskytovat veškerou péči a já věřím, že to zvládne na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou.

Dnes po práci jsem doma vyluxoval zbytek řízků s bramborama a pak vytuhnul na svém loži jako rozmazlený mopslík. Probudil jsem se tak kolem šesté nebo sedmé a místo toho, abych tvořil zázračné projekty a úkoly do školy, jsem sledoval vtipné scénky ze Saturday Night Live. Kristen Wiig uctívám jako bohyni, společně s Kate McKinnon. Ať žije prokrastinace.

Kolabuju na svou matraci a zdravotně prospěšný polštářek, přeju vám v životě jen to nejlepší a dobrou noc a ať vás blechy doštípou tak, že ráno budete opuchlí a z postele se svalíte na podlahu a nebudete moct vstát. #goodvibes

Sweet dreams
Radek

P.S.: Nevím, co přidat za písničku na konec, tak vám sem dám Röyksopp spolu se Susanne Sundfør. Pokud mě budete chtít roztancovat někde v klubu, podplaťte dýdžeje, aby zahrál tohle. Dík. Čau.


Day 6 and Day 7 - Nevšední zázraky všedních dní

7. dubna 2018 v 19:58 | Radek J. Kašpar
Omlouvám se za absenci jednoho článku, ale včera jsem přijel domů a okamžitě jsem musel za otce na chvílí do práce na benzínku. Potřeboval zorat pole. A potřeboval to udělat za světla, aby na to jeho zorné pole ještě stačilo.

Jak jsem nastupoval do vlaku z Brna, sestra mě začala bombardovat hovory a smskami. Míca rodí. Jó, ono by to bylo krásné, kdyby nezačala rodit u nás v gauči.
Máme takový ten starší gauč s úložným prostorem vespod, dá se do něj vlézt zboku a kočky tam často přebývaly. Tak se nedivím, že si Maruna vybrala tento útulek jako porodní sál. Jenže doma byla jen moje nejmladší sestra a všichni byli někde odjetí. Tak se jala gumových rukavic a starých hadrů a šla na věc. Myslím, že když zvládla odrodit jedno kotě, tak už zvládne v životě všechno.
O půl třetí se tedy narodilo první kotě, takový mourovatý jako tygr. Jenže v břiše se jí mlelo ještě další potomstvo, které nelezlo ven ani po třech hodinách, kdy jsem dorazil na chvíli domů, než jsem jel do práce, jak jsem zmínil na začátku. Tak jsme doufali, že to bude v pořádku a že to přes noc odrodí. Sestra ji ještě přenesla v krabici s kotětem dolů do chlívka, aby měla klid při dalších kontrakcích.

Po práci jsem zašel na chvíli do hospody, vrátil se na chvíli do Čech náš kamarád, který pracuje v Anglii, tak jsme ho přišli počastovat svými pozdravy. A častovalo se i panáky - ani nevím jak, přistálo mi jich pár v ruce. No, jak to bývá. Po půlnoci pokračovali pít do města, ale já jsem se už odpojil. Moje míra se naplnila a nechtěl jsem se někde roz(b)lít.

Když jsem se vrátil z hospody domů, zkontroloval jsem jakožto zkušený doktor stav naší nebohé rodičky. A světe div se, porodila ještě dvě rezatá koťátka! Ale... jedno bohužel mrtvé. Chvilku jsem na něj smutně díval, pak jsem vyfasoval nějaké staré papíry, zabalil ho do nich a nechal v kotelně, ať už si s ním děda nebo táta něco udělají. Takže máme koťátka dvě. Tygra a Garfielda. Jména se upřesní až se zjištěním pohlaví.

Jaro už je tu! Poslední dny bylo fakt překrásné počasí, říkal jsem si, když jsem dneska mačkal brambory na kaši k obědu. Doma fakt jenom vařím, uklízím, hraju si na pomocnou sílu. A škola jde fakt stranou. Nemůžu si na ni udělat čas i kdybych nastotisíckrát chtěl.
Rodiče šli kamarádovi na oslavu padesátin a my tu se ségrama doma nějak přežíváme. Prášíme koberce, umýváme podlahy a tak. Jinak dneska jsem chtěl zabít mouchu novou plácačkou a buď ta mucha měla sílu jako Schwarzenegger nebo byl v tu chvíli hodně hustej vzduch, ale po úderu přede mnou na podlaze ležela druhá půlka plácačky. Pokoušel jsem se to slepit vteřiňákem, ale opět vyhrála černá izolepa. Pamatujte, že všechno jde spravit izolepou. A když ne, tak jste jí použili málo! ;)

Dokáže mě silně nasrat, když soused chalupář Brňák začně pálit oheň, když mám venku prádlo. A to myslím sakra vážně. Neví nic o životě na vsi a rozpálí doutnající táborák po obědě, když venku mám přehozené peřiny a ručníky. Nezdvořák.
A tím končím svůj monolog rozhněvané hospodyňky. Fňuk.

Je osm večer a já vyjíždím za svým milým. Je na nějakém teambuildingu s kolegy z práce, nedaleko od mého bydliště. Tak ho potěším svojí návštěvou a dovezu mu cigára. :D

Nestíhám, nestačím!
Mějte krásný večer.

Radek

P.S.: Dnes jsem měl velmi rozdováděnou náladu, asi to bude tím, že mamča zase při vaření poslouchala Blondie. Takže jsem si pak pustil Nohu. A Noha mě nakopla. Dal jsem si Tu café a pak jsem spadl do cikánského údolí. Slyšte a tančete. ^^