Day 23, 24 and 25 - Jaké je hlavní město Budapešti?! O_o

2. května 2018 v 17:12 | Radek J. Kašpar
Cestovatel Radomír se hlásí. Pozdě, ale přece.
Jak jsem již předesílal v předchozích příspěvcích, vydal jsem se se svými souputníky z oboru na cestu dalekou, do historie. Do krajin Rakouska-Uherska.

Day 23

Z Brnéčka jsme vyjížděli autobusem v sedm hodin ráno. Už od probuzení jsem v krku cítil jakýsi bolavý knedlík a přišel jsem si trochu nesvůj, ale čekal jsem, že se to vyčasí. Před odjezdem jsem ještě dokoupil poslední zásoby do autobusu a pak už Markét obsadila sedačky hnedle u výstupních dveří uprostřed autobusu. "Let's sit here," she said. "There's gonna be plenty of room for our feet," she said. No, když jsem si je odklidil do uličky nebo přehodil přes ten dekl před námi, tak bylo místa až až.

Jelikož ani po příjezdu do Vídně se můj stav nijak nevylepšil, počal jsem brát ibalginy a pustil se spolu s ostatními do průzkumu Buchereien Wien. Jako první mě dosti zarazilo, že je zasazená do zastávky metra. Lidi normálně dojedou, nakoupí, zastaví se do knihovny, v nejvyšším patře dají kávičku, seskočí znovu do podzemí a odjedou metrem pryč. Normálka. Uvnitř si nás nahnali do konferenčky, úžasnou německou angličtinou prezentovali pár informací o knihovně a poté nás provedli. Knihovna měla nádherně řešené prostory a průchod denního světla - prosklené stropy a stěny, výhled na vídeňskou zeleň... zrovna tohle se mi dosti líbilo. A navíc to přímé napojení na obchody a veřejnou dopravu... Podniky, co se vzájemně podporují a infrastruktura, co šlapě jako hodinky. Rakouské, ne švýcarské. (Nápad na další exkurzi, což?)




Z městské knihovny jsme se přesunuli autobuem kousek dále, nedaleko od Prátru. Tam jsme se na hodinku vyšli projít. Někteří možná zakusili dobrodružství a hrůzy některých atrakcí, my jsme ale jen pokukovali a fotili. Víte, za hodinu se tam toho moc stihnout nedá. Chtěl jsem okamžitě sdílet nějaké fotky se svým milým, ale nějakým záhadným způsobem mám na mobilu nastavený tarif, kdy mi v zahraničí nejdou mobilní data. Takže jsem jen stroze esemeskoval a připadal si jako v minulém století. Po náležitém prochození zábavního parku jsme přešli do Univerzitní knihovny. Zvenčí i zevnitř vypadala celkem futuristicky. Interiér na mě působil jako paluba vesmírné lodi. Mladé, odvázané, přívětivé, ikdyž místy strohé a striktní. Jediné, co mi výrazně vadilo, byly schody. Nejspíš umělecký záměr, ale byly křivé, šikmé, nahnuté. Nechtěl bych po nich jít na LSD. A nebo asi chtěl, bylo by to o dost děsivější než kdejaký scary house v tom Prateru.





Teď už jsem měl hlavu jako balón a bolela jako čert, hlavně proto, že se nás ujala paní, která vzhledem připomínala knihovnici jako vyšitou ve stylu Věry Chytilové a její hlas nebyl poněkud výrazný a musel jsem často až k ní, abych vůbec něco o knihovně slyšel a abych jí rozuměl. Na přednášce hlavního knihovníka jsem usínal, jelikož jeho projev byl silně monotónní a německé zis is a samsink a "stradžedy" na mě fakt působilo jako tragedy. Tím ale knihovnu nehejtuju, jen jsem nebyl v čistě zdravém a příčetném stavu a celou dobu jsem se už viděl v posteli nebo aspoň na sedadle autobusu.

Čehož jsem se dočkal zanedlouho. Ihned po prohlídce univerzitní knihovny jsme vyrazili směr Maďarsko, Budapešť. Zde jsme se ubytovali ve skromném hostelu. Dokonce tak skromném, že jsem sdílel pokoj se skoro celým mužským osazenstvem exkurze a počet sprch byl omezen. Opičárna. Ještě navečer jsme vyrazili na nákup nějakého jídla a hlavně pití na další den, jelikož nedaleko byl Špár. Zde jsem za pár minerálek a croissant uvalil první forinty. Je to trochu děsivý, když vidíte v regále tatranku za dvě stovky a za dvě minerálky dáte skoro pětikilo. Pak si ale uvědomíte, že je to ve forintech a trochu si oddechnete, vydělíte to zhruba deseti a máte cenu v Ká čé. Chtěl jsem toho večera pak už jen spát, ale ještě jsem byl vytažen pár kolegy na nějaké ty panáky. Nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale dole na baru jsem si dal ještě jedno pivo a utíkal do svého vrchního lože dvoupatrovky.


Day 24

Ráno jsem vstal s bolehlavem, který jsem přisuzoval včerejšímu alkoholu, ale bolest v krku při polykání dosud nezmizela, což mi přišlo dosti záhadné. Každopádně jsem se nemotorně vyhrabal po žebříčku z postele dolů a při samoobslužné snídani jsem do sebe nějak nasoukal dva chleby s marmeládou a nějakou tu zeleninu. Prolíval jsem se přitom hektolitry sladké šťávy. Poté jsme si vyšlápli menší procházku městem do knihovny Ervina Szabó. Zasazena do jakési barokně renesanční dosaďtesisprávnýarchitektonickýsloh budovy, tato knihovna vypadala spíše jako zámeček s nějakými těmi regály knížek a počítači. Hlídali ji uprostřed dva velcí draci a drak byl hlavním znakem této budovy. Dětské oddělení vypadalo jako hrací koutek, kam si uspěchané matky odloží svého rozmazleného caparta, když potřebují schrastit velký nákup v centru. Ostatní části vypadaly už trošku víc knihovno-idně a zjistil jsem, že Maďaři si fakt potrpí na točitá schodiště. Ale opět jsem byl trochu zklamán. Paní průvodkyně nám v podstatě udělala prohlídku zámku a když jsme se jí zeptali na cokoliv, tak suše odvětila, že je referenční knihovnice a tohle je mimo jeji kompetenci. Ať se zeptáme třeba na katalogizačním oddělení, které je bůhvíkde. Nevím, proč si myslela, že by nás zajímalo, že masivní lustr ve studovně váží asi jako průměrné auto a že u stropu v salónky jsou pozlacené vlaštovky a vrabečci a támhlety kamínka v rohu jsou původní.

Po tomto zážitku si nás odchytla jakási slečna v červených lodičkách nebo sukni, to už přesně nevím, a odvedla nás někam jinam. Zastupovala maďarská LIS studia (Librarianship and Information Studies), což je taková obdoba našeho KISKu. Nacpala nás do nejmenší možné místnosti, kterou na té jejich univerzitě mohla najít a polohlasně něco žbleptala o svém poli působnosti. Někteří z nás tam seděli i na zemi a na chodbě venku. Já jsem si lebedil na okenním parapetu a chladil si hlavu o sklo, jelikož bolest stále neustupovala, ba naopak. Těžko se mi dýchalo.
Pak jsme po dalším miniaturním točitém schodišti vstoupili do podzemních prostor budovy, kde jsem si už byl naprosto jistý, že Maďaři jsou klaustrofilové. Tam nás zanechala a náčelníci zaveleli rozchod po Budapešti. Něco jsem pojedl v jejich kantýně a se spolužačkami jsme vyrazili menší okruh, aby nám to časově vyšlo na místo sleziny. S Markét jsme se odtrhli, abychom koupili zdejší čumkarty pro příbuzenstvo. Nějakou dobu jsme opět strávili na poště, kde Markét vypisovala vzkazy a adresy a hned pohledy vyslala směr čechišeland. Poté jsme sedli v nějaké restauraci na cézar salát, kde jsme se trochu zdrželi a pak jsme museli chvátat k budovám parlamentu, podél Dunaje.
Dorazili jsme na minutu přesně, uhnaní jak ovce. Měli jsme v plánu prohlídku parlamentní knihovny. Kontrolovali si nás podle občanek a procházeli jsme kontrolou jako na letišti. Už jsem měl pomalu pocit, že nás za dalšími dveřmi budou zkoumat jako laboratorní krysy. Ale chyba lávky, za dalšími dveřmi se skrývala knihovna tak majestátní, že jsem si chvilku připadal jako v Bradavicích. V konferenční místnosti byl místa dostatek a na kožených židličkách jsem se cítil jako král. Paní knihovnice, Eszter Horváth, byla velice příjemná a sdílná, udělali jsme s ní s Markét menší rozhovor pro projekt na způsob "Humans of Budapest" jako jeden z našich průběžných úkolů od náčelníků. Sbírali jsme takhle body během celého našeho pobytu, byla to hlína. Nu a tento článek je něco jako můj výstup. Proč nevužít této platformy z jiného předmětu pro předmět exkurze. Propojování médií se někdy hodí. :)
Ale zpět k parlamentce - tu jsme již opustili bez nějakých větších kontrol a nastal nám rozchod, kdy jsme se rozchodli, že se rozchodníkujeme k hostelu a mákneme na dalších dílčích úkolech z naší brožurky. Během vysedávání u noťasu a trpění u bolestí hlavy se mi zničehonic spustila krev z nosu, čímž jsem usoudil, že je potřeba si vážně odpočinout. Udělal jsem jen to nejdůležitější a chilloval v křesílkách. Toho večera jsme se seznámili se zdejším barmanem a klukem za recepčním pultem. Fajnoví chlapíci. Kecali jsme až do pozdních hodin. Ještě jsem večer dal sprchu, jenom s místním mýdlem, jelikož den předtím jsem tam svůj sprcháč, jako vždy a všude, opomněl a někdo ho samozřejmě znárodnil a bylo již pozdě někoho burcovat a půjčovat si. Takže sprchový gel byla první položka, kterou jsem si po příjezdu do Brna zakoupil. Usnul jsem až kolem půl třetí.










Day 25

Poslední den exkurze už mně hlava třeštila jako tkalcovská dílna a knedlík v krku narostl do velikosti melounu. Nadopoval jsem se ibáčema, sbalil zavazadlo a po snídani - opět dva chleby s džemem - jsem se uvelebil do autobusu a přejeli jsme Dunaj. Na jeho druhém břehu jsme se vydali do Budínského zámku, do prostor národní knihovny Maďarska. Zde jsem už měl opravdu co dělat, abych se udržel na nohou, spalující vedro, výšlap do kopečka, v hlavě tisíce permoníků.
Dorazili jsme na nádvoří, kde se zrovna natáčel nějaký díl Kobry 11. Nevím, co je na tom pravdy, každopádně jsem to zaslechl od spoluzájezdníků. Zrovna natáčeli scénu, kde vystoupení jakýchsi německých hodnostářů přerušila nahá protestantka. Řvala jako tur, ale podívaná to byla příjemná. Nu ale vraťmě se ke knihovně. Obrovské komunistické funkcionalistické prostory, že kdyby tam byl aspoň trochu cítit chlór, věřil bych, že jsem na krytém bazéně z osmdesátých let. A světe div se - měli tam ještě skříně se starým lístkovým katalogem. No jó, hlavně že digitalizujete nové dokumenty, ale nebylo by lepší digitalizovat celý ten katalog, než se v něm nesmyslně a dlouze ručně přehrabávat? Ach, Maďaři, vy jste ale... Maďaři. Na druhou stranu tam ale měli suprdupr udělátko na transport knížek do jiných pater. Na takové kolejce tam zezhora dorazil modrý kyblíček, který unese až osm kilo četby a na tom vagónku, na kterém byl upevněný, se dalo nastavit, do kterého patra má dorazit. Pak už se jen zmáčkl čudlík a tradá, knížky vystartovaly špehýrkou ve stropu do neznáma. Měli tam dokonce i nejmenší knížečku na světě, u čehož mé srdce zaplesalo.
To bylo asi tak jediné, co se ve mně tetelilo radostí. Jakmile jsme byli v místnosti s lístkovým katalogem, tak zatímco ostatní stáli vzorně poslouchali výklad, já se rozplácl na nejbližší křeslo jak široký, tak dlouhý. Po této výživné návštěvě jsme měli na Budínském hradě/zámku hodinový rozchod, což jsme s Markét opět využili k obědu. Klasika, cézar salát, ledový čaj, virgin mojito. A ro bychom nebyli my, kdybychom opět měli namále s časem. Naštěstí i teď jsme dorazili k autobusu na poslední chvíli ve stanoveném limitu a pokračovali jsme k naší poslední štaci v Maďarsku - Györ.
Až v autobuse jsme zjistili, že se to nečte gyjór nebo gyjér, ale ďér... Jednohlasně jsme se jakožto čecháčci shodli na tom, že jedeme do Díry. Ale byla to díra velice příjemná. Na první poště jsme zase zakoupili nějaké pohlednice, ovšem s angličtinou to na poště bylo trošku horší. Zachránily to posunky a jazyk kmene rukonožců. S Markét jsme pak udělali zastávku u fontány na náměstíčku a hledali jsme nějakou skromnější restauraci. Našli jsme příjemný bar, kde jsme si dali limonádu a ovocné smoothie a tousty se sýrem. Tím jsme se rozloučili s Maďarskem. Takže köszönöm a viszontlátásra, Hungary!

Cestou domů jsme byli podrobení kvízu z reálií o Rakousku a Maďarsku. Z celkových 30 jsme za náš tým měli asi kolem 25 otázek správně, což je krásný výsledek. Věděl jsem dost věcí z oblasti tradic a jídla, jelikož jsem to zrovna poslouchal, když Markét vedle mě byla mimo provoz. Stejně nikdy nezapomenu na naše rozpravy nad slovem KRAKENhaus a na přeblb naší organizátorky Barči, kdy chtěla přidat z legrace vtipnou bonusovou otázku a vychrlila ze sebe "Jaké je hlavní město Budapešti?!" Inu, co myslíte? Já bych tipoval tu "Díru".

Před Brnem jsme udělli jednu v podstatě zbytečnou zastávku kde si na Shellce u Břeclavi, jelikož řidiči to mají v popisu práce. Koupil jsem si něco málo k snědku a když jsem se vracel, spoluúčastnící se již formovali ke společné fotografii, čímž se tato zastávka naopak proměnila ve velice nezbytnou. Plni dojmů a zážitků, tokajského vína a maďarského guláše jsme se vrátili do Brna, kde byla zima a pršelo. Hned bych se vrátil zpátky, samozřejmě v mnohem lepším fyzickém stavu. Jsem aspoň rád za to, že jsem přežil tři dny v cizině s nejspíše chřipkou nebo kdejakou virózou, kterou jsem pravděpodobně chytil od spolubydlícího z koleje. Ale to mě nezastavilo a snažil jsem si tuhle exkurzi vychutnat plnými doušky. Tímto bych zakončil tento sáhodlouhý spis o mých trampotách v Maďárošu a Esterajchu. Vychutnejte si poslední dávku fotek. Mějte hezké žití.

Váš Radslavomír











P.S.: Na závěr písničku. Děsně klišé, ale nic jinýho mě nenapadá. Páčko.

 

Day 20, Day 21 and Day 22 - Digitální dement

22. dubna 2018 v 23:09 | Radek J. Kašpar
Ano. Všechny ty vymoženosti už mi vymývají mozek. Mám sto chutí vyběhnout do přírody a jen tak bezstarostně si ležet v trávě a běhat lesem jako víla. Dobře, no, svým boubelatým panděrem bych možná děsil lesní zvěř. A to zas nechci.

V pátek jsem byl se svým přítelem. Ráno jsme si vstali, jak jsme chtěli a pak vyrazili na obědovou pizzu v přírodě u Technologického parku. Seděli jsme na břehu jezírka a čvachtali rukama ve vodě, abychom nalákali ty okrasné červenooranžové rybky. Bylo mi až nechutně krásně a nechutně vedro. Odpoledne jsme opět zevlovali a navečer jsme se odebrali na kravák na bazén. Díky moji blbosti nám z Klusáčkovy ujela šedesátosmička, protože jsem si neuvědomil, že je jaro a silničáři vyrazili ze svých úkrytů a rozmrdali celé Brno a zastávka je tedy posunutá. Vyšlápli jsme si to na náměstí Míru pěšky a cestou jsme si říkali vtipy. Teda hlavně já, můj drahý je četl z mobilu.
Dali jsme si společně pár krátkých bazénů, vířivku a páru, kterou jsem považoval za přípravu na smažení se v pekle. Slušná průprava. Dusil jsem se a sípal a vypouštěl duši. 10/10, would recommend.
Spláchli jsme chlór pivem a martini a poklidně usnuli.

Sobotní ráno začalo brzy, doprovodil jsem milého do práce a dal si u něj kafíčko, pak jsem jel domů, připravit se na velké cestovací dny a zpracovat nějaké ty úkoly. Pak mi ten můj blázen napíše, že proved něco strašnýho a je to tak strašný, že vám to radši nebudu ani vyprávět. Není to nic, kvůli čemu by se dva měli rozejít, ale mám sto chutí mu jich pár natáhnout, aby se vzpamatoval. Chytrolín jeden. Ale já ho miluju... To by bylo takové to láskyplné zmlácení.

Je konec neděle, naměnil jsem ještě něco málo peněz, nakoupil kámošce jídlo a pití a prodral jsem se Brnem plným skandujících fanoušků Komety. To je tak, když se taví ocel...
Omdlel jsem na postel a rozjímám. Ještě se musím dobalit na zítřejší cestování. Hygienu, jídlo, hadry, valuty... mám toho až nad svou už tak dost velkou hlavu. Ale těším se neskutečně. Popravdě - ještě jsem v Rakousku ani v Maďarsku nikdy nebyl. Dojedu tam jako největší vidlák z čechišelandu. To bude pozdvižení! Chápu, že ponožky v sandálech jsou největší módní prohřešek, ale sandály mi vždycky rozedřou nohy do krve a na ochranné náplastě se fakt spoléhat nechci. Takže čistě kotníčkovky, šmitec.

Musím jít sebrat si svých pět švestek. Kouká na mě prázdná cestovka a odjíždím hned brzy ráno.
Poreferuju vám o svých třech dnech v zahraničí. Budu se snažit každý den, ale opět to nejspíš nedopadne. Viz moje poslední příspěvky, kdy se snažím vměstnat několik dní do jednoho kusu textu. Uvidíme.

Krásné žití všem.
Ráďa

P.S.: Chytám se navlnu cestovních songů. Takových těch, které si můžete pustit když jedete autem a čučíte z okýnka, nebo vystrčíte hlavu a vlajou vám vlasy... Například toto. Užívejte.

Day 18 and Day 19 - Někdo to nerad kuřecí.

19. dubna 2018 v 22:10 | Radek J. Kašpar
Suchý a dráždivý.
I'm not one of those people.

Počasí je více než vysmáté. Vysmívá se mi, jak se potím a triko by se na mně dalo ždímat. A to jsou prosím jenom nízké teploty. Až bude léto, rozteču se do podlahy.

Ve středu dopoledne jsem přijel do Brna a okamžitě zamířil do směnárny, vyměnit si pár těch českých za kupu forintů. 5000 forintů mi jako nouzovka hotovosti stačí, což je asi 435 Kč. Po mytologii jsem se večer odebral za milým, který po řádném fandění Kometě na Zelňáku se mnou šel na match v bowlingu. Byla to remíza. Zbytek večera už pak ušel, ikdyž mám z toho doteď jisté chmurné myšlenky.

Jelikož jsme se ve středu večer opět zrušili, vstávl jsem dnes k poledni. Přítul už se dávno zdržoval ve Vyškově u zubaře a jeho sms zpráva o úspěšnosti zákroku trhání moudráku mi trochu rozjasnila den. Po obědě jsem vyrazil na kolej a pak na ten záhadný Blok expertů. Mám z toho dělat infografiku, tak jsem si prodnešek přibalil do taštičky i tužku a papír. Wow.
Přednášející vypadal jako typický nemastný neslaný plešatý akademik čtyřicátník. Kdby se potetoval do půl hlavy, vypadal by jako Pavel Hejátko a kdyby se potetoval celý, vypadal by jako Vladimír Franz. Jeho styl výkladu byl skeptický a katastrofický a bubákoval a strašil, že nás technologie převálcují a zničí a že naše generace je úplně zblblá. Mé sluníčko v hlavě rázem zhaslo a strhla se průtrž mračen. *sad face* Takto negativně obohacen a přetížen jsem se vrátil na kolej.

No a zde jsem před chvílí doplácal úkol do metodologie. Stalo mě to kus mé bolavé hlavy, příčetnosti a jakýchkoliv dalších sil. Aspoň že jsem si k tomu objednal pizzu a nemlel jsem úplně naprázdno.
Venku před kolejí si v grilu rozdělali oheň a popíjejí víno na schodech. Když jdu ven na cigáro, připadá mi to jako scéna z klipu ke Streets of Philadelphia od Bruce Springsteena, kde se bezďáci hřejou u ohýnku v plechovým barelu. I ta písnička k tomu sedí.

V palici mi rube permoník, takže si beru dva ibáče a zmírám.

Váš Radomír

P.S.: Dát sem Streets of Philadelphia by bylo celkem neoriginální, když jsem to už zmínil výše. Tudíž - jdeme jiným směrem. Celý svět mi poslední dobou zdá jako jedna velká bláznivá párty a já chci zvolnit a vypadnout. Chytit ten první vlak domů a nebýt ve stresu. "Chci běžet po polích, vymalovat kuchyni a někoho milovat, ale copak můžu něco z toho dělat tady?"

Na čem záleží tobě, na tom nezáleží mně.
Na čem záleží mně, na tom nezáleží tobě.
Na čem záleží tobě, na tom nezáleží jim.
Na čem záleží jim - to nic nezmění.

Už moc kecám. Pa. :)

 


Day 16 and Day 17 - Mám depresi rád

17. dubna 2018 v 23:08 | Radek J. Kašpar
Nadpis by Poletíme?. Mám depresi rád. Právě jsem ji dostal, radostí skákám.

Řekl bych, že jsem už v takovém stádiu prokrastinace a deprese, že přestávám úplně věnovat energii studiu. Zrovna teď bych měl dělat na úkolu do Metodo a mnoho dalších věcí, ale místo toho mi na youtube běží Bill Nye the Science Guy nebo humorné skeče ze Saturday Night Live. Už se ani nahlas nesměju - můj mozek sice vyhodnocuje vnímaný obraz jako vtipnou situaci, ale můj vnitřní hlas jen křičí hrůzou před černým svědomím a nespolehlivou náturou.
Jop, ještě si pustím Lucille Ball.

Pondělí a úterý se nesly v duchu práce a dřiny. Naše milé malé Twingo sice dostalo novou garáž, ale ještě není zcela hotová. Pidiboudička z dřevořísky potřebuje betelnou podlahu, takže jsme včera vypáčili staré dlážky a vykopali a vyvezli mnoho koleček hlíny. Celou dobu mě tížilo pálení žáhy, což není moc veselá záležitost, když se k tomu pak připojí bolesti beder a ruce z tůčka máte vytahané jak Saxana. Chtěli jsme ještě jen naložit nějaké kamení, kterým bychom podlahu vyložili, ale světe div se, začalo nám pršet.
Tato vysilující aktivita byla tedy přesunuta na dnešní den. Vyjeli jsme na pole ráno a každý se chtě nechtě ujal motyčky nebo krumpáče. Vybrali jsme plný valník šutrů, z nichž jsem pak doma vyčlenil ty nejkrásnější, které později skončí na skalce nebo na nějaké okrasné hroudě. Aneb na způsob slečny z dokumentu o Hipsterech - "nevím, zda jde o uměleckou instalaci, nebo o náhodné seskupení hornin".
Narazil jsem i na malé mláďátko užovky obojkové, což jsem poznal podle půlměsíčků na hlavě. Jak nenávidím plazy a pavouky a všechny další stvořence pekel, tak tahle žouželička byla fakt k poňuchňání.
Chtěl jsem i nějaký ten krásný kámen dovézt svému drahému do Brna, ale pak mi došlo, že když už bych mu měl dát kámen, tak aspoň nějaký hodnotný a nejlépe třeba ve šperku. A pak mi ještě došlo, že já mu jako kamenná přítěž stačím, takže sorry jako. Kámen? Zde!

Z důvodu absence veškerých potravin ve špajzu jsem se navečer vydal do supermarketu, samozřejmě v tu dobu, kdy se tam mohu maximálně procházet a obdivovat prázdné regály. Nakoupil jsem, co se dalo a pro rohlíky a chleba jsem musel ještě zaběhnout do Tesca, které mě zatím v oblasti pečiva nezradilo ani v hodině pozdní.

Zítra ráno emigruju na pár dní do Brnéčka. Potřebuju směnit nějaký eura a forinty, ať příští týden nejedu do Rakous a do Uher nemajetný. Forinty jsou fakt bezcenný peníze, když 100 forintů je zhruba 8 Kč. Takhle když si ponesu v kapse dvacet tisíc, nebudu si vůbec připadat jako frajer, ale jako prachvobyčejnej Maďar.
Zběsile teď pobíhám od skříně k posteli a hledám čisté spodní prádlo a ponožky. A zatím mi drahý posílá fotku martini extra dry s olivami. Zabíjel bych.

Tématem týdne Blog.cz je "Když zavřu oči".

Když zavřu oči, je sakra velká tma.
#realista

Maruš se poklidně stará o koťata, i když by nám je už nejradši předhodila na pospas. Jen poslušně koj a buď dobrou matkou! Měl bych o naší kočičí rodince více informovat na Instagramu. Protože od toho přeciž Instáč je - žrádlo, nehty, kočky. A selfíčka. Selfíčka se žrádlem, nehtama a kočkama.

Už neudržím světlomety vzhůru a právě jsem si nepozorností rozdrbal strup na loktu.

Dobrou noc. A mějte se rádi. Moc. Buďte narcisové.

Váš Rady

P.S.: Nějaké to heroické zamilované kdákání.


Day 14 and Day 15 - "Žena je prázdné kuře a muž její nádivkou."

15. dubna 2018 v 23:50 | Radek J. Kašpar
Nadpis by Čokovoko. Brno džjeah. Mentálně jsem se vrátil do roku 2011, kdy jsem je poslouchal a velmi silně jsem jimi byl ovlivněn ve svém budoucím náhledu na svět a všechna jeho utrpení.

Žiju si víkendovou idylku na vsi, užívám si vcelku pěkné počasí a relaxuju. Včera a dnes bylo ještě krásně, jen zítra má trochu sprchnout. Aspoň se pročistí vzduch. A užiju si tancování v dešti. Hraju si na Natashu Bedingfield v klipu k písničce Unwritten (to je ta ze starý reklamy na Pantene, určitě to znáte, pokud jste z pravěku, jako já), jak tam blbne s dětma ve vodě a je celá promočená a řve "fýl d rejn on jór skyn"... Puberťačka v srdci mém se tetelí v euforii a stařík v mých kloubech dostává co proto.

V Poličce na náměstí dnes měli sraz motorkáři. No a to bych nebyl já, kdybych na to nezapomněl a nepotřeboval zrovna přejet přes město autem. Naštěstí jsem nebyl jediný podivín v osobáku, co narušuje plejádu nablýskaných burácejících strojů, ale i tak - je to nepopsatelný pocit, když po obou stranách úzké silničky stojí davy lidí a čumí na vás, jak si to tam hrcáte po dlažebních kostkách mezi dvoukoláky s řidiči v kožených bundách a šátcích s lebkami. Chtěl jsem stáhnout okýnko a začít mávat davu jako britská královna, ale radši jsem tento nápad zavrhl. Nemám na to dost urozený původ a moje krev jde spíš do tmavoruda.

Zamířil jsem do Penny a nakoupil nějaké to zkrachovalecké jídlo. Pytlíkovou polívku, pytlíkové těstoviny s omáčkou, sáčkové zlaté polomáčené a plechovkový monster. Chtěl jsem si koupit ještě pivo, protože bylo v akci, ale pak jsem si uvědomil, že už tolik nechlastám. Dobře, Ráďo, dobře si udělal pro svoje zdraví. Ani ta sleva tě nezlákala. Tvá játra jsou z toho rázem naměkko.

Ani ve dvaadvaceti letech se mně paní puberta nechce vzdát a jednou za čas mi přinese nějaký krásný dárek v podobě beďaru na čele. Právě před pár dny tento okamžik nastal. A ne, není to ten roztomilý malinkatý beďárek, který vymáčknete jako pikao z tuby a máte pokoj. Tohle je přírodní úkaz sledovaný vulkanology z celého světa, odehrávající se na mé hlavě. Když jen trochu pozvednu obočí, tak cítím, že každou chvíli může z mé lebky vystřelit hmota formující novou pevninu v Pacifiku, takže většinu času teď chodím s tupým pohledem, jako Zuckerberg před Kongresem. Tiše čekám, až se kožní povrch na několik měsíců opět uklidní. Je to pak ale zase napětí, větší než žít na Islandu na úpatí Hekly.

Chystám se do postele a těsně před tím, než přes sebe přehodím přikrývku a zhasnu světlo, tak si napatlám ťapky takovým zvláštním přípravkem na pocení nohou. Kdysi mé nohy vydávaly neskutečný odér. Občas jsem si říkal, že bych ty svá chapadla připomínající dobře odleželý romadúr vzal, uřezal a zahodil a zvažoval jsem budoucnost s voňavými protézami. To mi ale přišlo dost drastické, tak jsem se poptal známých, co dělat a kamarádka mi poradila metodu více hodnou 21. století. Jmenuje se to Driclor a jak už jsem říkal, těsně před spaním si to nanesete na oblast, kde chcete eliminovat perspiraci, v mém případě tedy chodidla. I když - mám sto chutí se v tom vykoupat celý... nebudu to dělat. V příbalovém letáku to teda nijak nezakazujou, ale... nebudu to dělat.

Dnes jsem udělal kus důležitých školních povinností a uvidíme, co přinese zítřek. Cítím se namotivovaný a plný energie, nehledě na to, že je skoro půlnoc. Ale spánek je důležitý a je třeba získat každou minutku.

Tak zase příště, váš Radan

P.S.: Víte, jak je na Facebooku aplikace "V tento den"? No před pár lety jsem prý rozhazoval rukama a nohama na tuto píseň. A stejně jako kdysi, jedu si svou vlastní verzi tance Kalypso a neřeším okolí. A tak to má být. Dance like noone's watching. ;)

Jůůů a už vás tu bylo dvě stě. To je taková větší osada nebo zahrádkářská kolonie nebo nějaké megasídliště. Aneb vítejte u dalšího dílu z cyklu "Nemám pojem o vztahu čísel s realitou".


Day 13 - Pátek třináctého nezafunguje, dokud si to neuvědomíte

13. dubna 2018 v 13:24 | Radek J. Kašpar
Jop, to je pravda pravdoucí. Já jsem to zjistil až teď, jak píšu na blog. Takže očekávám samé pohromy a přírodní katastrofy na cestě domů. Možná, že umřu. Tak jo. Poslední článek zde.

Dělám si prču, samozřejmě.

Přebývám u svého milého a z jeho noťasu vám datluju článek, zatímco on připravuje oběd. Školu jsem dnes vypustil. Nic zajímavého se tam beztak neděje. Poslouchám Florence and the machine a jsem šťastný.
Po večerním dešti se pročistil vzduch, tak větráme, jak to jen jde. Sedím na židli, píšu, píšu, nevím co... Koukají na mně stohy účtenek z benzínky, které drahému nosím do účtenkovky. S tolika účtenkami je aspoň trochu šance, že nějakej ten obnos vyhraje a poletíme na dovču na Island.

Ani jsem se nenadál a na stole mi přistála plněná paprika s omáčkou a těstovinama. Bylo to vynikající.
A zase domů. Nevím, co a jak. Teda asi vím, ale že by se mi do toho s extrémní chutí chtěla ponořit, to zas né. Za necelé dva týdny odjíždím se školou do Rakouska a Maďarska. Fíha, letí to. Musím nakoupit kuřivo, naměnit ojra a psychicky se na to připravit.

Nemám dnes co sdělovat, jsem prázdná studnice, vyschlá jak Sahara. Jdu teď překvapivě skočit na bójfrenda, co leží na posteli a čumí do mobilu. Hahahahááááá. Jsem zákeřník.

Anebo ne? Anebo jo? :)

Váš Radovan

P.S.: Milý mi ukazuje nějaké video malých mňaučících mníšků. Je to roztomilé a uklidňující. A samozřejmě vtipné.
Jo a sbalil jsem vám krosnu. Není zač.


Day 11 and Day 12 - Lišák s kloboukem

12. dubna 2018 v 15:09 | Radek J. Kašpar
... na mě kouká z hrníčku. A já se na něj usmívám, jen ve spodcích a ponožkách. Je vedro, no.

Nemám žádné přitažlivé a strhující zážitky, tudíž nepíšu tak často. Pochybuju, že chcete slyšet o tom, jak jsem si u online testu z Autorskoprávních aspektů přeseděl nohu. To je jeden z mnoha mých talentů, ale nikdo to moc neocení. Vlastně ani já sám, když se z židle svalím rovnou na podlahu jako po deseti pivech.

Posttest jsem napsal na sto procent! Hlavně proto, že jsem v druhém okně měl normálně otevřené všechny studijní materiály. No já nevím, hlídají si to vůbec? Bylo to nějak podezřele jednoduché...

Včera večer jsme s drahým trochu víc pili a ještě teď mě bolí hlava. Ten můj blázen šel ještě před prací do posilovny. Nevím, kde bere všechnu tu životní sílu, je to asi robot. Ale roztomilej robot. Vzal jsem si dneska jeho tričko, protože v něm vypadám perfektně.
V menze jsem do sebe stěží nasáčkoval aspoň salát coleslaw s rohlíkem, aby žaludek nemlel naprázdno a tělo dostalo nějaký potřebný živiny. Pak už jsem se jen bezvládně nechal odvézt šalinou do svého příbytku. Ležím tu polonahý v bolehlavu a čekám, až se dostaví ten sexy smrťák, tělo samý sval a šlacha, a odnese si mě do světla na konci tunelu. Zatím nic. Asi ještě není čas.

Spolubydla právě přišel, rozložil po stole svačinu z mekáče, nasadil pecky do uší a paří nějakou strategii. Mlaskání, srkání, olizování prstů a takové zvuky, které z něho teď vycházejí, mi nedělají zrovna nejlíp a hlavu mám nafouklou jak Hindenburg. Hlavně kvůli tomu ucpanému nosu. A když vám do toho ještě zaskočí pití, tak se už nevidíte nikde jinde než na smrtelné posteli.

Večer hraje kometa s třincem a mňága na flédě. Ségra chtěla přijet na přednášku o duševních onemocněních do Café Práh, ale všichni jsou doma zaneprázdnění a sama do Brna nepojede. Nevadí no, příště. Já mám plán na večer jasný. Mám rande s postelí. A budeme spolu i spát. Celou noc, bez přestání. Sexy jak dva keksy.

Zanedlouho mi začíná Blok expertů, tentokrát na téma GDPR, což jsou ty podivuhodné směrnice na ochranu osobních údajů. Asi se zaposlouchám. Původně jsem měl v plánu vytuhnout nebo hrát 2048 na mobilu, ale vypadá to jako pro budoucnost důležité téma.

Opět si přesezuju nohy, takže se s vámi rozloučím. Mějte hezký den.

Váš Radmil

UPDATE: Blok expertů byl mega funny. Jinak to říct nemůžu. Přednášela nějaká transka. Kdybych neseděl tak vepředu, hned bych ji fotil. Paní inžinýrka Martina Macek, to jméno mluví za vše. Hlas měla jako vyteplenej chlap, vysoká snad dva metry a tělesné proporce rozhodně neodpovídaly přirozeným ženským tvarům. Ale vtipná byla neskutečně. Řezal jsem se smíchy každou chvíli a se mnou celá posluchárna. Té herdekbabě bych chodil na standupy, kdyby nějaký dělala.

Po bloku jsme šli s kámoškou do Panksy, na palačinku. Boloňská s bryndzou. Lepší jídloporno jsem neměl už dlouhou dobu. No a za chvíli se stavím za přítelem do práce. Nemám do čeho píchnout, tak si udělám výlet a jeho to jistě potěší.

Howgh, domluvil jsem.

P.S.: Dával jsem sem předtím jinou písničku, ale ještě v palačinkárně jsem zahlédl, že Florence and the machine konečně vydali novou písničku, takže křepčím jako křepelčák. Je to nadpozemské! :)

Day 10 - Pivo při svíčkách

10. dubna 2018 v 23:43 | Radek J. Kašpar
...a víno při lava lampě. Můžete ho do ní rovnou vylejt a třeba to způsobí reakci. Malý chemik v srdci mém zajásal.

Od rána jsem byl pevně přesvědčen, že budu procházet autorské právo a napíšu si poprvé ten post-test. Posnídal jsem skývu bagetky se salámem, plátkem sýra a lovečákem, k obědu vykouzlil zázrak z takové té sypké směsi, co vám po zalití horkou vodou vytvoří v rendlíčku těstovinovou směs se špenátem. Hlavně proto, že se to v kredenci válelo už dlouho a bylo záhodno to zkonzumovat. Napral jsem do toho tunu sýra a nivy, čímž jsem to proměnil v hutnou kašovitou tahavou směs. Aneb - příprava na důchoďákovou stravu.

Po kafíčku jsem se jal čtení studijních materiálů, které bylo okamžitě přerušeno žádostí mého otce o pomoc se dřevem. Protože jsem před téměř třiadvaceti lety byl zplozen z jeho koulí a ještě trochu respektu k němu chovám, roboticky jsem odpověděl, že ano, jdeme. Stejně mi nic jiného nezbývá.
Po čtyřech hodinách v remízku u pole, vyplněných několika hádkami, otcovým skoropádem z žebříku, polámanýma rukama a zádama, zpocenými údy a samozřejmě tvrdou a velice smysluplnou prací jsme se konečně s valníkem plným kulánů zapojeným za naším traktorem dokodrcali k baráku. Vletěl jsem do sprchy, smýt ze sebe všechen ten prach a piliny, povečeřel jsem, jelikož čas na to akorát odpovídal a celý šťastný jsem se vydal do Šalingradu, kde u milého na bytě vychlemtám pár piv, projdu si studijní povinnosti a poklidně upadnu v snění.

Tak drahouš prý uklidil. Jó, stolek vypadá dosti sterilizovaně, vo tom žádná. Z podlahy by se dalo jíst, pokud by bylo co, jelikož i sebemenší drobek zametl. Je fajné míti takovou Popelku. Jenže kdybych mu měl přinést něco, co mi cestou cvrnklo do nosu, dovezl bych s sebou maximálně tak zápachy z ulic, podchodů a vlakových kupé a z toho se honosné šaty fakt vykouzlit nedají. Achjo.

Odpoledne na poli snad zuřil orkán. Navál mi všechnu hlínu, dřevo a listí do všech možných otvorů na ksichtě, což jsem pak vehementně čistil kosmetickými polštářky a uchošťoury. Ale uši opět zapláčou. (Oči už zaplakaly, na chvíli osleply, ale pak se vzpamatovaly.) Je to špatné, když mě ofoukne. Posledně jsem měl na pravé straně obličeje zánět, který se uvnitř držel několik týdnů. V nesnesitelných bolestech jsem se tehdy objednal k obvoďačce, u které jsem se od vstupní prohlídky neukázal. Hned mi po přijetí udělala kompletní servis jako kompenzaci za mou dlouhou absenci. Dost jsem přibral, ale pozor, vyrostl jsem o jeden centimetr, ha! No, nejspíš to měřila blbě a ve spěchu, vždyť já už se jen propadám do naší matičky Země. S každým rokem blíž k peklu. No ale zpět k uchu - předepsala mi na to jen ten silnější Ibáč, šestistovku, kterej se prodává jen na recept. Kupodivu to pomohlo. Ale i tak jsem pro sichr pár dní po tom hltal dva ibalginy čtyřstovky najednou dvakrát denně. Člověk nikdy neví.

Nu ale konečně začalo nějaké slušné jarní počasí. Jsem za to rád. Dost mě to motivuje. Protože ikdyž bych nejradši zalezl do tekutého sodíku a nechal se zmrazit a pořád bych si přitom stěžoval, jak je horko, tak přeci jenom jsem červencové dítě a jedu na sluneční pohon.

Z pracovního odpoledne jsem si odnesl akorát tak zhuntovanou tělesnou schránku a rýmu jako trám. Frkám jako kobyla a občas to podle milého zní, jako bych startoval felcku. Nechce to chytnout. A ne a ne a ne.

Jdu se ještě zběžně věnovat autorskoprávním aspektům a zítra se uvidí, co dál. Končím tento bláznivý spisovatelský počin, jelikož mi už z tureckého sedu zdřevěněly hnáty a při nahnutí se pro sklenku piva jsem málem sletěl z postele.

Mějte krásné žití a nebojte se vlků vytí.

Váš Sir Radslav

P.S.: Neměl jsem doteď ani ponětí, jakou skladbu vám sem vložit. Tak jsem požádal svou drahou polovičku o vykřiknutí náhodného čísla a v seznamu oblíbených na youtube jsem vybral píseň na daném pořadí. A nutno říct, že i já jsem s tímto náhodným výběrem spokojený. La chanson parfaite.


Day 9 - Víno je falešný přítel

10. dubna 2018 v 0:54 | Radek J. Kašpar
Tématem týdne na blog.cz je Rozum a cit. Fajn, já nemám ani jedno.

Dneska se vůbec nic nedělo, jelikož jsem vstal s vínobolehlavem k poledni a první jídlo jsem požil až někdy kolem čtvrté. Snažil jsem se aspoň něco málo času a úsilí věnovat škole, tak jsem to pojal relaxační formou a konečně zhlédnul ten dokument o české populární hudbě, který mi doporučoval přednášející ohledně mé vize projektu na festival Re:publika.
Nemůžu úplně říct, že mám v hlavě jasno, ale občas se oblačnost protrhává a je to příjemné. Kdyžtak koukněte taky, jmenuje se to PopStory a je to normálně dostupné na ivysílání České televize. Pokud nemáte žádnou show na bingewatching a ohryzáváte si konečky prstů nudou a jste ochotni potratit 4 hodiny ze svého dne, vřele vám tento dokument doporučuju.

Po věčnosti jsem opět zavítal na ELF, abych si nastudoval látku do Autorskoprávních aspektů, jelikož do čtvrtka musím splnit online post-test na minimálně 80 % a mám jen tři pokusy. Paní Kovářová to má dle mého názoru všecko trochu složitě formulované a chvilku mi trvá, než si ty její intelektuální kódy převedu do slušné češtiny. A navíc - autorská práva mi jako obyčejnému smrtelníkovi ani za mák nedávají smysl. Vemte si - fotografie není fotografické umělecké dílo, ale dílo fiktivní. Podle autorského zákona má pouze povahu uměleckého díla, aby jí jako dílu fiktivnímu mohla být poskytnuta autorskoprávní ochrana, ať už to znamená cokoliv. Blá blá blá. Proč nemůže být fotografie fotografickým dílem? What? Já tenhle obor nechápu...

Neustále se přemáhám nepřepnout na starý IS, jelikož si na ten nový, totálně nepřehledný a jiný, chci konečně zvyknout. než mi ho během letních prázdnin nastaví nenávratně. Co mě ale nejvíce dopaluje, je to, že ten nový IS nemá žádný tmavý motiv na výběr! Jakožto neustálý truchlitel a milovník černé barvy jsem rozhořčen. Můj informační systém už nikdy nebude vypadat jako webová stránka pohřební služby... nu, jak příznačné to bývalo - otevřel jsem IS a všechno krásně zahalené do temných odstínů, ani zrak mi to tolik nekazilo, a teď - musím na sebe napatlat opalovací krém a nasadit sluneční brýle, než vyťukám a odentruju tu zatracenou webovou adresu. Všechno je tak nechutně optimistické a sterilní a vysmáté, což vám má nejspíš navodit dobrý pocit ze studia a nějakou tu profesionalitu. Mně se z toho chce spíš zvracet. Chci zpět možnost svého ponurého, introvertního, nevlezlého studijního úkrytu. Fňuk a smrk. Borovice jedle tis.

Uvidím, zda se do Brna odeberu již zítra nebo až ve středu ráno. Možná budu mít cestovní horečku a rodina mě vydeptá natolik, že jim ujedu jak nejrychleji to jen půjde a nebo zítra navečer hodím zapáchající nohy na stůl a budou tam hnít klidně celou noc, zatímco já v gymnasticky vyzývavé poloze na otáčecí židli budu sledovat Black Mirror a u toho budu pojídat cokoliv, co najdu ve spíži. Jako drtič odpadu, převážně Margotek a tabulek čokolád na vaření. Rozhodnu se ráno. Protože to je prý moudřejší večera, ale někteří jedinci mezi námi jsou po probuzení pořád stejně tak blbí, jako když ulehli. #whocouldthatbe ...

Maruška si svá novopečená koťátka stráží jako svatej grál. To je velice dobře, jelikož chci, aby se o ně starala co nejdéle. Vždycky se na koťátka po nějaké době vyprdla a snažila se je nastrčit nám, protože věděla, že my jsme zdrojem příbytku, jídla a pití a ona si chtěla od mateřství hodit menší dovču. Jakože - tumáte moje děcka, už mi bradavky vytahaly dostatečně, já se jdu válet v trávě... No a to fakt nechci, aby nastalo. Ať se jako správná svobodná matka pěkně stará o to, co si přivedla na svět.
Na druhou stranu je na ně taky dost hrdá, to se mi potvrdilo dnes. Jen tak přiběhla nahoru a řvala na mě u dveří jako Jožo Ráž na konci Vody, čo ma drží nad vodou. Tak jsem tedy s elánem vstal ze židle a zamířil k ní, načež se rozutekla zpět dolů a žádala mě vokálně, abych ji následoval. Doběhl jsem s ní až do chlívku, kde prozatím s potomky přebývá v kartonové krabici. Z jejího dlouhého a hlasitého mňoukání jsem vyrozuměl, že mi prezentuje a dává na odiv ty své dva malé drobečky. Hleď, člověče, hleď, co jsem porodila. Je to krásný a žije to. A jednoho dne si s tím budeš hrát a bude tě to mít rádo stejně tak, jako já, ne-li víc. Na to pak spustily i ty dva uzlíčky. Asi mě svým kňučením a pištěním chtěly pozdravit, ale pak mi došlo, že jako každé malé děcko budou mít určitě hlad. No a opravdu, jen co se Maruš uvelebila do krabice, instinktivně se přisály a spokojeně bumbaly, jako alkoholici po absťáku. Pohled přímo pro bohy.

Zítra mě čeká dost práce, hlavně v oblasti autorských práv, ale chtěl bych stihnout i úkol do Kreativní práce s informacemi. Jsem jako na trní, neposedně poposedávám a chtěl bych toho stihnout moc ještě teď v noci, ale vím, že potřebuju spánek a nehodlám mít na kontě další deficit.

Tímto se s vámi prodnešek opět loučím. Zase zítra, to už bude větší vzrůšo.

Radek

P.S.: Protože z rádií se většinou ozývá "maj nejm iz luka, aj liv on d seknd flór", tak vás chci od Suzanne Vega podarovat hudebně něčím jiným, ne tak známým. Příjemný poslech přeju.


Day 8 - Život na hraně

9. dubna 2018 v 4:30 | Radek J. Kašpar
Píšu vám ve čtyři ráno. S vědomím toho, že jsem zapomněl, se snažím napravit svou chybu. S litrem vína v sobě.

Byl jsem včera večer za bójfrendem. Měli jakýsi teambuilding kousek ode mě, asi 30 km. Tak jsem ho jel navštívit. Dovezl jsem jemu a jeho kámošce cigára. Než jsem vyrazil směr Nové Město na Moravě, jel jsem ještě natankovat do Poličky na benzínku, kde pracuju. Jenže to malé Twingo se mi pěkně pomstilo. Uzávěr od nádrže se nechtěl otevřít ani zavřít, pomáhal mi s tím nějaký chlap, který tam zrovna byl a opožděně mu tímto posílám své díky a poklony. Víte, ten uzávěr od nádrže je na klíč od auta, který se mi v něm zasekl, takže jsme ho z něj tahali jako v pohádce o veliké řepě. Naštěstí se nakonec podařilo klíč z toho verglu vytáhnout a já mohl po zaplacení pohonných hmot a nákupu kuřiva spokojeně odjet. Vynervenej a zhuntovanej. Taky jsem tomu krámu věnoval pár kopanců do pneumatik, aby se neřeklo.

Po tomto traumatizujícím zážitku jsem tedy vyrazil směr Bobrová, asi 6 km za Novým Městem na Moravě. Svého milého jsme viděl moc rád a konečně taky někde jinde než v Brně. Naše loučení trvalo snad věčnost a když jsem ve svém prskoletu odjížděl od penzionu, kde se jejich akce konala, snažil se ještě běžet za mnou, což bylo velice romantické a připomínalo to všechny možné záběry ze známých laciných romanťáků, které existují. Ale i přesto to bylo velmi emotivní a dechberoucí.

Projezdil jsem tedy kousek Vysočiny křížem krážem a domů jsme přijel asi kolem jedné. Souběžně se mnou se domů vrátili rozjaření rodiče z oslavy padesátin jejich kamaráda. Takže pohodové skororáno.

Vstával jsem brzo ráno, jelikož jsem musel do práce na již zmíněnou benzínku. Hygiena, rychlá příprava jídla a šup šup k silnici, kde mě má autem nabrat kolegyně. Tak jako, odsejpalo by to jako po másle, kdyby mě venku nezastavil můj otec v pyžamu, který mi sdělil, že je neděle a že makám až od šesti, namísto od půl šesté. Oops. Víte - člověk by tak strašně chtěl jít do zaměstnání, ale oni mu ho otevřou až o půl hodiny později, než by tam chtěl býti. No co, aspoň jsem doma stihl kafíčko. Bez ranního kafe nefunguju správně a lidi, co mě znají, se mě raději straní, pokud mě nevidí s hrnkem turka.

Na benzínce jsem se opět kopal do prdele nudou a četl všechny možné časáky, které náš sortiment nabízel. Zaujala mě především Moje Psychologie, kde jsem se dozvěděl, že pokud chci mít dítě, tak nesmím hulit trávu. Což se zdá jako velmi užitečná informace pro jedince, který trávu nehulí a ani nedisponuje vagínou. Tak jsem to aspoň fotograficky poslal svojí sestře. Toto sdělení si přebrala s humorem sobě vlastním, jako vždycky.

Abych vás držel v obraze ohledně koťátek - žijou. Maruna se o ně stará a kojí je. Zatím je nikdo nezabil, což se samozřejmě dobře. Mám sto chutí jí je odtrhnout a adoptovat je od ní. Koupil bych pro ně nějaké to papání a staral bych se o ně jako o své biologické děti. Od této myšlenky mě drží jen to, že přes týden jsem v Brně a nemohl bych se o ně starat na plný úvazek. Marie tedy musí zatím koťatům poskytovat veškerou péči a já věřím, že to zvládne na jedničku s hvězdičkou dvakrát podtrženou.

Dnes po práci jsem doma vyluxoval zbytek řízků s bramborama a pak vytuhnul na svém loži jako rozmazlený mopslík. Probudil jsem se tak kolem šesté nebo sedmé a místo toho, abych tvořil zázračné projekty a úkoly do školy, jsem sledoval vtipné scénky ze Saturday Night Live. Kristen Wiig uctívám jako bohyni, společně s Kate McKinnon. Ať žije prokrastinace.

Kolabuju na svou matraci a zdravotně prospěšný polštářek, přeju vám v životě jen to nejlepší a dobrou noc a ať vás blechy doštípou tak, že ráno budete opuchlí a z postele se svalíte na podlahu a nebudete moct vstát. #goodvibes

Sweet dreams
Radek

P.S.: Nevím, co přidat za písničku na konec, tak vám sem dám Röyksopp spolu se Susanne Sundfør. Pokud mě budete chtít roztancovat někde v klubu, podplaťte dýdžeje, aby zahrál tohle. Dík. Čau.


Day 6 and Day 7 - Nevšední zázraky všedních dní

7. dubna 2018 v 19:58 | Radek J. Kašpar
Omlouvám se za absenci jednoho článku, ale včera jsem přijel domů a okamžitě jsem musel za otce na chvílí do práce na benzínku. Potřeboval zorat pole. A potřeboval to udělat za světla, aby na to jeho zorné pole ještě stačilo.

Jak jsem nastupoval do vlaku z Brna, sestra mě začala bombardovat hovory a smskami. Míca rodí. Jó, ono by to bylo krásné, kdyby nezačala rodit u nás v gauči.
Máme takový ten starší gauč s úložným prostorem vespod, dá se do něj vlézt zboku a kočky tam často přebývaly. Tak se nedivím, že si Maruna vybrala tento útulek jako porodní sál. Jenže doma byla jen moje nejmladší sestra a všichni byli někde odjetí. Tak se jala gumových rukavic a starých hadrů a šla na věc. Myslím, že když zvládla odrodit jedno kotě, tak už zvládne v životě všechno.
O půl třetí se tedy narodilo první kotě, takový mourovatý jako tygr. Jenže v břiše se jí mlelo ještě další potomstvo, které nelezlo ven ani po třech hodinách, kdy jsem dorazil na chvíli domů, než jsem jel do práce, jak jsem zmínil na začátku. Tak jsme doufali, že to bude v pořádku a že to přes noc odrodí. Sestra ji ještě přenesla v krabici s kotětem dolů do chlívka, aby měla klid při dalších kontrakcích.

Po práci jsem zašel na chvíli do hospody, vrátil se na chvíli do Čech náš kamarád, který pracuje v Anglii, tak jsme ho přišli počastovat svými pozdravy. A častovalo se i panáky - ani nevím jak, přistálo mi jich pár v ruce. No, jak to bývá. Po půlnoci pokračovali pít do města, ale já jsem se už odpojil. Moje míra se naplnila a nechtěl jsem se někde roz(b)lít.

Když jsem se vrátil z hospody domů, zkontroloval jsem jakožto zkušený doktor stav naší nebohé rodičky. A světe div se, porodila ještě dvě rezatá koťátka! Ale... jedno bohužel mrtvé. Chvilku jsem na něj smutně díval, pak jsem vyfasoval nějaké staré papíry, zabalil ho do nich a nechal v kotelně, ať už si s ním děda nebo táta něco udělají. Takže máme koťátka dvě. Tygra a Garfielda. Jména se upřesní až se zjištěním pohlaví.

Jaro už je tu! Poslední dny bylo fakt překrásné počasí, říkal jsem si, když jsem dneska mačkal brambory na kaši k obědu. Doma fakt jenom vařím, uklízím, hraju si na pomocnou sílu. A škola jde fakt stranou. Nemůžu si na ni udělat čas i kdybych nastotisíckrát chtěl.
Rodiče šli kamarádovi na oslavu padesátin a my tu se ségrama doma nějak přežíváme. Prášíme koberce, umýváme podlahy a tak. Jinak dneska jsem chtěl zabít mouchu novou plácačkou a buď ta mucha měla sílu jako Schwarzenegger nebo byl v tu chvíli hodně hustej vzduch, ale po úderu přede mnou na podlaze ležela druhá půlka plácačky. Pokoušel jsem se to slepit vteřiňákem, ale opět vyhrála černá izolepa. Pamatujte, že všechno jde spravit izolepou. A když ne, tak jste jí použili málo! ;)

Dokáže mě silně nasrat, když soused chalupář Brňák začně pálit oheň, když mám venku prádlo. A to myslím sakra vážně. Neví nic o životě na vsi a rozpálí doutnající táborák po obědě, když venku mám přehozené peřiny a ručníky. Nezdvořák.
A tím končím svůj monolog rozhněvané hospodyňky. Fňuk.

Je osm večer a já vyjíždím za svým milým. Je na nějakém teambuildingu s kolegy z práce, nedaleko od mého bydliště. Tak ho potěším svojí návštěvou a dovezu mu cigára. :D

Nestíhám, nestačím!
Mějte krásný večer.

Radek

P.S.: Dnes jsem měl velmi rozdováděnou náladu, asi to bude tím, že mamča zase při vaření poslouchala Blondie. Takže jsem si pak pustil Nohu. A Noha mě nakopla. Dal jsem si Tu café a pak jsem spadl do cikánského údolí. Slyšte a tančete. ^^

Day 5 - Lubricated like a fox

5. dubna 2018 v 21:37 | Radek J. Kašpar
Dneska ráno jsem vstal, vypadl z bójfrendova lóže a bytu, nějakým záhadným způsobem mě trolejbus dopravil na Českou a nohy dovedly po schodech nad Café Atlas, kde má náš obor doupě hlídané agamou. Myslím, že se jmenuje Agáta. Nevím, možná jsem jí to jméno jenom podvědomě přiřknul.
Hodinu Kreativní laboratoře jsem v podstatě prospal s otevřenýma očima, což počítám jako svůj podíl kreativity věnovaný této kr(e)atochvíli. Ale občas jsem něco žbleptnul, abych vzbudil dojem, že ušiska a mysl mám nastražené.
Málokdy se mi poštěstí se s někým zdržet uprostřed chodníku přes půl hodiny. Ačkoliv se lidskému konverzačnímu kontaktu vyhýbám a když už se stane, nechám rozhovorového partnera převzít iniciativu a zatímco on mele pantem, já jen cením zuby a přitakávám. Totiž - zapovídali jsme se se spolužačkou o mnoha tématech, od školy přes antickou mytologii ke slovním a jazykovým hříčkám. A najednou bylo půl dvanácté.

V tento čas jsem už měl dávno přebývati v Podnebí, kde jsem si domluvil sraz s druhou spolužačkou, která chtěla pomoct s tou Metodologií, kterou jsem vítězoslavně splácal včera navečír. (Uznali mi to, cha! Jsem borec. Borec. Bore, bore czech. Jo. Na českej pseudorap ze začátku tisíciletí se těžko zapomíná.) Naštěstí mi šla přímo naproti, když jsem krákal s tou první na chodníku. V Podnebí jsme poobědvali anglickou snídani, protože zaprvé - duuuuh, anglická snídaně ;) - a zadruhé - ta umírající velryba v mých útrobách vydávala nesnesitelné pazvuky. Po zpracování úkolu jsme se každý odebrali svou cestou.

Celý zbytek dne jsem prodřepěl a proležel na své spodním lůžku dvoupatrovky. Jo, jsem na nejlevnější koleji, která podle výše nájmu taky tak vypadá. A spíme tu ve dvoupatrovkách jako školkáčci, vězni nebo třída na lyžařském výcviku. Tak jako, mentálně to není daleko od pravdy. Akorát se tu nemusí chlastat na tajňačku a nedivil bych se, kdyby tu někdo ve tři ráno začal po chodbě jezdit na carvingovkách. A kdybych měl okomentovat náturu a národnost většiny zdejších obyvatel - Slovácko sa nesúdí ;)

Měl jsem sice ještě jít odpoledne na Blok expertů, ale měl jsem jeden velkej blok v hlavě - stvořit myšlenkovou mapu do miulého Bloku expertů a napsat pár zpětných vazeb k úkolům ostatních v Kreativní práci s informacemi. Takže jsem se na dnešní přednášku výsostně vyprdnul a využil první ze dvou možných absencí. Myšlenková mapa vymyšlena, zpětná vazba navázána, pivo vypito.

Po dlouhé době jsem vyhrabal ze skříňky ukulele a něco si zahrál. Jen tak, pro radost. Jenže mám zase na rukou drápy jako levhart a moji drazí fellow kytaristé mi dají za pravdu - s těmi kožními deriváty jde hrát opravdu špatně. Jenže nemám čas na minikýru. Když se Radslav rozhodne ostříhat si nehty, je to několikahodinová procedura obsahující prozpěvování si písniček spolu s playlistem na Youtube, ďoubání se v zarostlých okrajích nehtů, především na nohou, silně připomínající životně důležitý chirurgický zákrok a po důkladném zastřižení i pečlivé šmrdlání pilníčkem. Jo, jsem horší než ženská. V koupelně strávím století a pořád je to málo.

Co jsem chtěl, to jsem dnes víceméně stihnul. Ještě mě straší pár deadlinů, ale myslím, že už jsem natolik ostřílený vysokoškolák, že vím, co a jak kde vobšlehnout.

Otevírám další pivo a rozpaluju další cigaretu. Je čtvrtek večer. Taky důvod slavit. Někdo někde má určitě narozeniny. Nebo rozlučku se svobodou. Nebo zapíjí smrt tchýně. Čas radosti, veselosti.

Hodím sprchu a dorazím na noc k tomu svému prďolovi.

Zítřek bude náročný školní den. Tak snad vstanu. Musím. Aspoň ta poslední hodina je povinná, co si pamatuju.

Tak krásný zbytek večera
Radek

P.S.: Dnes mám chuť na francouzštinu. A na jednu z top dnešních zpěvaček, aspoň pro mě. Dámy a pánové - ZAZ. ;)


Day 4 - Héraklés na VZP

4. dubna 2018 v 22:54 | Radek J. Kašpar
Včera jsem nespal a ani dnes nespočinu.
Ale já spočinul, prochrápal jsem celé odpoledne. Vytuhnul jsem a nevěděl o světě kolem. Ještěže jsem si vzal z domu tu úžasnou mazlící deku - kdybych měl spát pod tou kolejní peřinou, tak bych možná uvažovat o zchlazení v sauně. Připadám si jako továrna na pot, hrůza. A když si to tak vezmete - všichni jsme vlastně jen továrny na hovna. Ať už z nás lezou vrchem nebo spodem. ;)

Tématem týdne na blog.cz je "Krok do neznáma". Já dnes jeden takový učinil, když jsem vstoupil do budovy VZP v Brně kousek od nádraží. V první patře jsem nejdříve dost nedůveřivě očumoval mašinku, která plive papírky s pořadovými čísly. Po rozumném uvážení své situace a toho, s čím tam vlastně jdu, jsem zmáčkl tlačítko zdravotní péče a mašinka na mě vyplázla číslo 390. Při pohledu na elektronickou tabuli, kde figurovala čísla kolem třistačtyřicítky, jsem málem zkolaboval. Po pár minutách jsem se ale samovolně vzkřísil, jelikož to tam odsejpalo jak u pásu. Asi za dvacet minut jsem byl na řadě a u přepážky jsem nestrávil ani dvě minuty. Musím říct, že na to, že jsem si zprvu připadal jako Héraklés odklízející Augiášův chlív plný administrativního hnoje v rozhlasové komedii Friedricha Dürrenmatta (doporučuju, v originále Herkules und der Stall des Augias), tak jsem byl příjemně překvapen. VZP, palec hore. Protože pokud si ho někdy zlomím, tak mi to zaplatíte. ^^ <3

Miluju přednášky Antické mytologie. Je to takový krásný relax, kdy poslouchám pohádky, který jsou propletený rodinama hrdinů a bohů a všechno tam se vším souvisí a někdy nesouvisí vůbec nic s ničím... Jako život sám. A pak se objeví nějaký racionalistický exegeta a všecko vám to osvětlí, jelikož mýty jsou jen povídačky a že místo beránka se zlatým rounem přenesl Frixa a Hellé přes moře chlap se člunem, kterej vezl poklady a obraz se zlatým rámem. A že Héraklés nebojoval s příšerama, ale s lidma, který měli takový přívlastky a lidi si to pak jen přikrášlili a zveličili. Ano, těším se na test z tohoto předmětu. Neminul jsem se oborem? Ale kdepak, Ráďo, nezapomínej, že ty nerad historii. E e.

Když jsem dnes všel před kolej na cigáro, tak se ve vedlejším kostele zrovna konal nějaký pohřeb. Což je samozřejmě smutné a pro mě jako pozorovatele soucit vzbuzující. Ovšem po chvilce se za mnou rozevřely automatické dveře a z koleje vyšel jeden chlápek s nějakou žíněnkou, pak další dva a každý z nich nesl takové to udělátko, no takový ten přístroj, pípu na Jägermeistera, jak vždycky svítí oranžovým světlem v barech a má na sobě znak jelena... říkám si, asi dobrá párty. Jenže opět ten kontrast - truchlící pozůstalí nakládají do auta věnce a květiny a vedle do narůžovělý fábky omladina nakládá stroje na tvrdej chlast. Jedni si užijou života, druhej už si ho užil dost. Nebo užila, ať jsem genderově korektní, třeba zemřela dáma. A nebo víte co? Zemřelo to. To tělo. Ať mě nemůže napadnout žádná extremistická skupina zájmenářů a sexuálních identiťáků. Ano, to jsem právě vymyslel. Ano, jsem geniální.

Už netrpělivě čekám, až přijedu domů a budou tam koťata. Maruš, přírodo, ty už fakt musíš! A jedno celý rezatý, prosím!

Před psaním na blog jsem v rychlosti splácal úkol do Metodologie výzkumu. Kontingenční tabulky a grafy mě obraly o spánek minulou noc, randíčkoval jsem s něma do tří do rána.
Excel je peklo. Ale když tam jednou skončím, musím se přizpůsobovat už zaživa, ať mě tam dóle v mém bublajícím kotlíku s horkou vodou a limetkovou pěnou do koupele nic nepřekvapí. Třeba tam dostanu i sklenku Chardonnay. Kdo říká, že peklo musí být úplně špatný? :)

Můj bójfrend už je beztak jako na trní a čeká na mě jak proroci na apokalypsu. Jo, to já pro něj asi jsem. Přijdu, zvobracím mu život vzhůru nohama a zase na víkend zmizím. Sorry jako. Musím dělat trochu bordel i doma.
Rychle dopisuji tento glejt, dodávám pečeť a utíkám se ke své lásce.

Tak adieu
Radek

P.S.: Před budovou fildy mi na shuffle naskočila do uší Zuzana Navarová. Taková ta jemná, křehká, lesklá perla v bahýnku český hudby. Hodně nadaná pani a hodně moudrá. Ale rakovina je svině, Zuzi už tu neni... tak si ji připomeňme aspoň písničkou. :)


Day 3 - Co se stane, když polykač mečů hodí šavli?

3. dubna 2018 v 23:05 | Radek J. Kašpar
Nu ale vážně, co se stane? Šavlový tanec? Stane se z něj vrhač? Nebo se tu potýkáme s něčím ostřejším?
Můj mozek je občas děsivé místo...

Vezl jsem sestru na rehabilitaci, kde ji mladý doktor, shodou okolností kluk, kterého znám od vidění z gymplu, prohlédnul a napařil jí pár cviků na lopatky. Já jsem si dělal poznámky a sledoval, jak moje ségra trpí na lehátku. Před pár hodinami trpěla i doma na koberci, když si to zkoušela. Jakožto velký a neohrožený bratr jsem ji chtěl podpořit v její snaze a klesnul jsem jak morálně, tak i fyzicky k podlaze, kde jsem se jal cvičit ty nesmysly.
Po prvním protažení mi luplo v zádech a natáhl jsem si svaly kolem žeber. Po prvním cviku jsem potřeboval chvilku meditace a uvědomnění si své nebohé trpící existence. Uběhlo deset minut a já se jakýmsi nemotorným způsobem konečně postavil a prohlásil, že stačí, že si ten hřbet domrví moje sestra, ale dva lidi v rodině, to už je trochu moc.

Záda cítím ještě teď, jak se snažím sbalit věci do Brna. Musím trochu obměnit šatník - vyhrabat zimní bundy a čepice a nahradit je svěžejším, lehčím jarním oblečením. Co se hader týče, můj mozek je v tomto regionu víceméně obalen estrogenem. V tom smyslu, že otevřu vrata skříně, začnu kňourat, že nemám co na sebe, pak si vyberu nějaký pěkný hadry po jiných členech rodiny, nakoupím merch trika z netu a z obchoďáku si odnáším pár džínů, triček nebo mikin za nekřesťanský valuty. To všechno do již zmíněné almary úhledně složím a pak na to výsostně usedá prach i celé měsíce, jelikož moje líná prdel nosí stejný outfit doma i celý týden, pak proběhne smell test a vhození do prádelního koše. A pak rozvalím šatník a znovu skučím nad nedostatkem garderoby.
Takhle si na sebe připravuju časovanou bombu a lavinu zároveň. Jednoho dne to už skříň prostorově nezvládne a vyzvrací všechny látky na denní světlo. Bude to nehezkej pohled.

Zajel jsem na obecní úřad v naší vsi doložit potvrzení o studiu, aby na mě byli hodní a nenapařili mi poplatky za odpad. A protože byli hodní, tak jsem je s jejich svolením obral o pár pytlů na plasty, ať vidí, že nejsem prasátko a že doma třídím, tak ať to mám kam cpát. Mnou spotřebované pet lahve od minerálek by vytvořily nový plastový kontinent v Tichém oceánu.
A až nedávno jsem si začal na koleji dělat šťávy. Jo, jsem pozadu a na praktické úkony moje hlava fakt není stavěná. Šepot bublinek utichá a nastává éra vody ochucené barvivy a éčky. Koupím jeden koncentrát a dvě jedenapůllitrovky využívám pořád dokola. A je to asi lepší. Možná. Jo.

Zítrá ráno tedy jedu do Brna. Vyrazíme spolu se sestrou (s tou druhou, mám dvě mladší sestry) ráno o půl sedmé vlakem, ona do Ústí nad Orlicí, já do Brna. V Brně budu po osmé, tak skočím na kolej a pak do VZP. Otec tam potřebuje dát nějaké papíry od očaře.
Už jsem si zvykl na funkci messengera/vyřizovatele/nákupčího pro své rodiče v záležitostech v Brně. Pokaždé, když se odebírám do víru (velko)města, mám za úkol koupit palivový filtr, roztok na čočky nebo nové výbojky. Nestěžuji si nijak výrazně, pokud mi dají přesné instrukce a přesný peněžní obnos. Tato řízená procházka mi dává možnost objevovat nová zákoutí moravské metropole.

Když jsem popíjel své druhé kafíčko, jedl pozdní oběd a poslouchal u toho písničky na svém mobilu na shuffle, tak mi dvakrát za sebou naskočila jedna píseň, kterou mám spojenou s bývalým přítelem. Po dlouhé době jsem mu napsal a písničku poslal. A světe div se - odpověděl vcelku vyrovnaným tónem. Nebo spíš "nezajímáš mě už, ale budu slušný" tónem. Nevím, každopádně to byla konverzace na ucházející lidské úrovni, kdy se dva nehádají jako koně a neřvou (nebo spíš necapslockujou) jak paviáni. Ptal se mě na současného přítele a tak. Obsah naší konverzace tady ale nebudu a nechci rozebírat, to je příliš osobní. Jenom jsem zjistil, že po dlouhé době jsem po konverzaci s ním měl úsměv na tváři. Dřív to bylo jen takové odfrknutí a úpadek do depresí, ale dnes... cítil jsem se lehce, čistě, vzdušně.

Podobně a mnohem líp se ale cítím, když jsem se svým současným partnerem. Je třeba v tomhle světě mít někoho, kdo s vámi bude lítat po galaxiích, jako Rick a Morty, ale ví, kde jsou hranice a že v nejlepším se má přestat a mírumilovně vás čapne za kotník a pomalu stáhne na planetku Zemi. Mám pocit, že já jsem svého spolucestovatele životem už našel.

Tak, fuj, brrrr, teď na chvilku setřesem ten pathos a připomeňme si jednu reálnou záležitost.

Metallica zahrála živě v Praze písničku Ivana Mládka "Jožin z bažin".

Přesně tak. Ano. Je to tady. Už jsem viděl a slyšel vše. Trump, Miloš a Putin jsou bohužel u moci, Leonardo DiCaprio získal Oskara, Lady Gaga vystoupila z šatech z masa a teď - teď tvrdý hošani z Metallicy potěšili český plebs svou verzí nezaměnitelné klasiky. Karel Gott se strachy zavřel do trezoru a Helenka se vrátila do hrobu. Nyní už mohu na svém smrtelném loži jako stoletý stařík vypustit duši, jelikož bude klidná jako benzínka ve tři ráno.

Tak jen doufám, že Ivan Mládek to Metallice hudebně oplatí a zapěje jim Nothing Else Matters nebo to s Banjo Bandem na pódiu rozpálí písničkou Fuel.

Je velice pozdě, přátelé, musím vás opustit.
Zítra je taky den. Velký den.

Dobrou a čau.

Radek

P.S.: Tohle je písnička, kterou momentálně miluju, jelikož ten refrén je zrcadlem mého cítění k ex. Tak doufám, že někdy si sednem a budem se smát tomu, co bylo. Vždyť jsme jenom lidi a nerozloučili jsme se nijak špatně. Byl to super člověk a někdy bych ho rád zase viděl.

Tfuj, emoce, Ráďo, setřes to, nebo ti to zůstane! :D

Pa*


Day 2 - Jedeme dál!

2. dubna 2018 v 22:09 | Radek J. Kašpar
"Co teď já s tímhle fantem, proč jen mám s BUZERANTEM žít..."

Aneb další z kolekce "Co zpívám svému příteli, když mi neustále posílá pozvánky ke hrám na Messengeru".

Ahoj, jsem tu zase. Jsem pln velikonočního nadšení už od rána, kdy jsem si napustil vanu a po náležitém vylouhování jsem si uvařil kafe a přešel k dalšímu relaxu u vaření.
What?! Co?! Co že jsi to, Radku, udělal? Tys nešel s partou kámošů ráno od domu k domu, (ke konci vesnice už se spíš plazil) od piva ke kořalce a nevytřískal ďoučata, aby jim krása vydržela zase další rok?

Ne.

Už dlouhá léta to nedělám. Ale na rodinné příslušnice, to by se přeci mělo. Mamča, ségry a bábi dostaly, co si zaslouží. No, tolik zase ne. Dost na to, aby z toho vyvázly bez sebemenších zranění a jejich oslnivé křivky zůstaly nezkřivené stářím.
Nemusím snad zmiňovat, že koledu jsem spráskal jako dezert během odpoledne. A pak si stěžuj, že se ti dofukuje pnojmatika, viď.
Čekunduláda, to já láda. Ale je to šeledná zlada. Už nebudu vypadat jako Šehelezáda. (Sorry za to šišlimišli, ještě jsem našel zbylé Kinder a nemohl jsem odolat potřebě narvat si ho celé do ústního otvoru.)

Pamatuju si na jeden úžasný zážitek, kdy jsem onehdá na velikonoční pondělí šel kolem kostela a u schodů před ním se potácel nějaký mladík a po chvilce do trávy vyhodil obsah žaludku. Ten dechberoucí paradox (jakožto i smrad z blitek) - kostel a ožralý ogar ogrcaný, Easter spirit and alcoholic spirit, nehmotná tradice a tvrdá realita... ach, jak tragikomické.

Zpět do budoucnosti. (Dává to smysl?!)

Po tupém zírání do obrazovky svého notebooku jsem si minulou noc vydobyl jen pár hodin spánku a většinu dneška jsem mohl být zahlédnut s ucháčem turecké kávy, tedy "in my natural habitat". Hektolitry temnoty mi aspoň na chvilku otevřely oči, ale stejně jsem během slzení u Babičky v TV pomalu klimbal. Stejně - pokaždé, když dávají Babičku, ať už tu černobílou, nebo tu novější dvojdílnou barevnou, tak musím brečet. Možná jsem většinu času cynický jako seschlá cínie, ale na krváky a horory nekoukám, jelikož jsem poseroutka největšího kalibru. Řvu u romanťáků s kotlem zmrzliny a vymejvám si mozeček u trapných komedií. Taková věčně vysmátá slaměnka.
A ne, tohle není květomluva, já to vím.

Ségra se svým přítelem cestují kdesi v plenéru a ani bůh neví, kdy dorazí domů. Neměla by se mladá holka ve čtvrťáku už připravovat na maturitu? Je celkem načase...
Naaaaah, nebyl jsem jinej, ať si užije, dokud může.
*dramatický monolog bezzubého starce* Začínám tu dnešní mládež dost silně kritizovat. Stárnu. *dramatický povzdech*

Jak jsem již upozorňoval včera, žádné zázraky se kolem mě moc nedějí - občas pro zpestření toho sezení za noťasem vstanu a projdu se na druhý konec místnosti, což ve mně vyvolává dobrodružného ducha. Čas se tu nejspíše zastavil, ani ta naše Maruš se pořád ne a ne vykotit. A já chci malého Garfielda. Jenže nejsem zrovna pussy expert [ ;) ] a žádnou veterinářsko-gynekologickou průpravu ve vyvolávání kočičích porodů jsem fakt nepodstoupil. Ani nevím, zda chci. Každopádně - netrpělivě čekám, až se věci dají do pohybu, konkrétně koťata v Maruščině břiše.

Sestra se vrátila z výletu a můj přítel porazil Tiny Monster Queen v EverWing. Ideální čas ukončit dnešní sdělení.

No a zase zítra - jedeme dál!

Váš Radek

P.S.: Dnes jsem po snad tisíciletí našel klíč od dveří ke svému pokoji a radostí jsem se vznášel kilometry nad povrchem zemským. Né snad proto, že bych se teď poklidně uchyloval k totálnímu samotářství, dveře zamknul a hermeticky uzavřel a žil pouze z prány, to zas fakt jako ne. Ten klíč jsem už přestal hledat v domnění, že je nadobro ve věčných lovištích a dneska ho úplně náhodou nachmatám v šuplíku v kuchyni, pod příborama.
Přijdu si, jako by tahle domácnost patřila Pipi Dlouhé Punčoše, která třeba tužky skladovala v troubě na pečení a tak různě. Pomalu se děsím, co objevím příště. A především na jakém místě. To je úplná detektivka, Jessica Fletcherová se třese v kolenou a cvaká jí zubní protéza napětím...


Day 1 – Titulek článku nesmí být prázdný.

1. dubna 2018 v 22:42 | Radek J. Kašpar
Zdravím všechny ty internety, co ještě nejsou zakázané důchodkyní Věrou.

Jmenuju se Radek, bude mi třiadvacet a dvě hodiny před deadlinem jsem se rozhodl založit tento blog/deník, abych jednak uspokojil požadavky zadavatelů úkolu v předmětu KPI22 a druhak abych se dokopal k nějaké každodenní konzistentní činnosti, kromě například dýchání.

Studuji druhým rokem Informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jinými slovy - nevím, co dělám a společnost má za to, že ze mě jednoho dne bude děsně protivný knihomol.
Ačkoliv miluju češtinu, mám dost problémy s větnou stavbou a čárkami. Nadřazenost nebo podřazenost větných členů či vět hlavních a vedlejších... je mi vedlejší. :)

Zabrusme nyní trochu do sentimentálna.
Můj život je celkem tragický, chaotický, depresivní i jinak emotivní a pivní. S myšlenkou založit si výlevku pocitů (pivní výlevku už mám, to je můj nevymáchaný chřtán) jsem si pohrával už dlouhou dobu. Ne proto, abych bezduše kecal, ale s nadhledem nahlížel na trampoty všedního dne, komentoval nezvyklé situace, momenty, zážitky... prostě jako vlastně tak trochu netradiční deník. #slovnívatarulez No a předmět Kreativní práce s informacemi tuto mou myšlenku donutil z hlavy vylézt na světlo Boží a pomohl jí přetransformovat se ve světlo obrazovek vašich elektronických hračiček.

Vynasnažím se, aby moje zápisky na blog byly pravidelné a rutinní jako ranní čištění zubů nebo nanášení ochranného krému na rozespalou tvář. Jsem si vědom toho, že můj život není přespříliš zajímavý a každý den zrovna nelétám do New Yorku, neskáču tandem z letadla a rozhodně zde asi v nejbližší době neuvidíte fotografie, jak vám mávám z vrcholku Everestu nebo moje selfíčka s exotickými rybkami po hladinou maledivských vod. Nechci se ale ani opakovat a vkládat sem perpetuum mobile cest do Brna a z Brna nebo do školy a ze školy, ani vás nechci zatěžovat přílišnými planými bláboly, které se dočtete všude jinde. I když - hledíce zpět na těchto pár odstavců - oops, stalo se.

Vydržte přeci, dělám to poprvé, neočekáváte snad ode mne z fleku Shakespearovo drama, že ne?

V několika slovech - rád bych pohlížel na věci všedního dne nezvyklým způsobem a trochu o nich polemizoval.

*ehmehm* first world problems *ehmehm*

Nuže - vysvětlil jsem, o co mi jde a doufám, že aspoň něčím v budoucnu zaujmu a můj blogodeník bude mekkou aspoň několika inter(fer)netových cestovatelů.

Těším se na další setkání s vámi! *virtuální objetí se zarytím nehtů do lopatek*

Na úplný závěr svých příspěvků bych se rád loučil písní, jelikož pokud bych já měl popsat defibrilátor, asi bych vám nejspíš popsal jukebox - protože *hlas rozmazlené teenagerky* "Hudba je můj život!!! #musicislife" :)

Přemýšlel jsem, jakou píseň zvolit pro začátek a nakonec jsem rozhodl pro velice jednoduchý jam, který nemohu vytlouct z palice už pár let. Yael Naim - New Soul. Poněvadž si v tomto blogovém světě přijdu jako nová malá dušička, která se chce něčemu novému přiučit a na začátku budu nejspíš velice škobrtat a vystřihovat kolosální držkopády na kluzkých parketách síťových paketů.

Mějte krásný den.
Radek


Kam dál